Aktualizace východisek a možností pozitivní psychologie

Co když je ale jedinec relativně „normální“, socializovaný, ostatními vnímaný jako bez problému? Co když jeho jediným problémem je jakýsi vnitřní neklid a nepokoj? Co když mu průměrnost nestačí? Na otázky týkající se vylepšení životní kvality nad hranice relativní nuly se snaží odpovědět stále ještě relativně mladý směr – pozitivní psychologie.

Ta byla představena coby nový směr uvažování o psychologii v roce 1998 Martinem E. Seligmanem a již od počátku jí provázely hlasy zpochybňující oprávněnost její existence[1] - nutno podotknout, že je z části podnítila i sama pozitivní psychologie negativním vymezením se vůči starším psychologiím. Tyto kritiky se ovšem soustředily především na gramatiku, pragmatiku a další souvislosti pojmů pozitivní a negativní – jedná se o vzájemné vymezování a obhajování vlastních pozic rozličných škol na poli diskurzu psychologie.

Mne osobně myšlenkové jádro pozitivní psychologie zaujalo, protože jí jaksi nestačí anulovat negativa a jen těžko si lze představit, že by třeba nadprůměrné lidské výkony řadila do abnormalit, jak se dařilo psychologii klasické. Je v ní jakýsi duch optimismu a pionýrství, který je třeba podpořit v úsilí proti konzervativním silám. Proto je tato práce orientována stejným směrem jako pozitivní psychologie. Ovšem nejde o přehledovou studii, ani se nejedná o kritickou práci vedenou z pozic některé ze starších psychologických škol.

Snahou této práce je znovu promyslet a aktualizovat východiska a možnosti pozitivní psychologie – ostatně aktualizace je tím pravým jménem pro takovou práci, neboť v sobě zahrnuje předpoklad, že se jedná o cosi omezeného svým výskytem v konkrétním čase a ve specifických podmínkách (na rozdíl od kritik, které se zdají hlásat věčné pravdy). Za časové omezení považujme dobu vydání textů, jejichž pomocí je nastíněn diskurz pozitivní psychologie – jsou to léta 1998 – 2005.

Za podmínky specifické této práci považujme jednak způsob jejího zpracování – tj. „kombinování informací ze dvou zdrojů“[2], jednak druhý zdroj této kombinace. Zpracování je inspirováno myšlenkami Gregoryho Batesona z díla Mysl a příroda[3], půjde o kombinaci informací ze dvou zdrojů způsobem binokulárního vidění[4]. Předpokladem náležitého využití této metody je zvolit zdroje informace si blízké, ovšem natolik jinak kódované, aby zkřížením jejich perspektiv vznikla nová informace – hloubka.

Zde se dostávám ke druhému zdroji informace – jedná se o teoretickou bázi, která se také snaží zkvalitnit život jedince, ale je natolik „cizí“ pozitivní psychologii, aby zkřížení jejich perspektiv slibovalo odhalit nové způsoby pohledu na věc. Půjde o učení nesené především literárním dílem Carlose Castanedy, zde pro zjednodušení označované jako Castanedovo učení.

Zbývá dodat, že primárním cílem je nový pohled na pozitivní psychologii, proto se soustředím na ni a na to, jakým novým způsobem reorganizuje její vnitřní informace zkřížení s perspektivou Castanedova učení – odtud tedy název práce Aktualizace východisek a možností pozitivní psychologie.

2. METODA

 

2.1 Cíl práce

Náplní této práce je srovnání pozitivní psychologie a určitého myšlenkového okruhu z duchovních směrů z pohledu jejich práce s jedincem. Smyslem tohoto srovnání je získat nový pohled na samotnou pozitivní psychologii. Bateson[5] v souvislosti se srovnáváním dvou popisů hovoří mj. o těchto přínosech takovýchto srovnání:

  • „hloubce“ (resp. novém rozměru), která vyplývá z užití dvou různých perspektiv a
  • zisku informací nového logického typu v každé jedné perspektivě díky srovnání s perspektivou druhou [6].

Cílem práce je blíže prozkoumat myšlenkovou bázi pozitivní psychologie, strukturu této myšlenkové báze a aspekty její diskurzivní konstrukce prostřednictvím komparace s daným duchovním směrem a extrapolovat nové možnosti v uvažování pozitivní psychologie.

2.2 Výzkumný soubor – komparované myšlenkové okruhy

Jelikož vycházím z metodologických předpokladů kvalitativního výzkumu, byl výzkumný soubor zvolen nepravděpodobnostní metodou záměrného výběru.

Přítomnost zkoumaného myšlenkového okruhu – pozitivní psychologie – vyplývá z povahy cíle práce –            zbývá vysvětlit volbu komparačního myšlenkového okruhu. Abych vytěžil co největší přínos srovnání dvou popisů, bylo zapotřebí zvolit popisy obdobné, co do zaměření, avšak rozdílně utvářené a popis utvářející. Bateson[7] k tomu říká: „Obrazně řečeno můžeme nějaký zvláštní nový rozměr ‚hloubky‘ očekávat vždy, když jsou informace ze dvou různých popisů seskupovány nebo kódovány odlišným způsobem.“

Coby komparační myšlenkový okruh bylo zvoleno Castanedovo učení. To obdobně jako pozitivní psychologie nahlíží jedince optikou možností k dalšímu růstu, ke zmnožení pozitivních aspektů lidství. Tolik k podobnosti. Odlišností mezi oběma popisy je vícero:

  • jiné místo v obecném diskurzu:
    • pozitivní psychologii můžeme umístit do oblasti psychologie, tj. vědy – společensky etablované disciplíny poznání a jeho aplikace;
    • Castanedovo učení můžeme vnímat jako literární záznam šamanské tradice, nebo jako prostě literární dílo.
  • jiná diskurzivní konstrukce:
    • konstrukce diskurzu pozitivní psychologie je vystavěna na tradici západní vědy: obsahuje citace autorů, odkazuje k výzkumům a jiným praktikám západní vědy; její diskurz je ovlivněn vývojem západního myšlení (např. v něm nacházíme prvky logického pozitivismu apod.)
    • konstrukce diskurzu Castanedova učení je vystavěna literárně; odehrává se z hlediska narace v uzavřeném, autarkním světě, který „sám produkuje své rozměry a hranice a rozvrhuje svůj čas, prostor, své obyvatelstvo, svůj katalog předmětů a své mýty“[8], argumenty odpovídají literární naraci – jsou rétorické.
  • jiný přístup k jedinci a jeho světu
    • pozitivní psychologie vychází z tradice psychologie, čemuž odpovídá její pohled; definuje které pozitivní vlastnosti a stavy má jedinec zmnožit;
    • Castanedovo učení vychází z tradice šamanství a magie, na jedince hledí jako na obyčejného člověka, který má možnost stát se zasvěcencem, který se pak může vydat na cestu kýženým směrem; definuje směr, kterým se má jedinec vydat.

Záměrně vybraný myšlenkový okruh Castanedova učení tedy je eticky obdobný myšlenkovému okruhu pozitivní psychologie, zároveň jsou si tyto dvě perspektivy natolik vzdálené, aby fakt jejich odlišnosti sliboval odhalit nový rozměr při splynutí perspektiv.

 

Pro úplnost zbývá definovat to, co jest v této práci označováno pojmy pozitivní psychologie a Castanedovo učení.

 

2. 2. 1 Pojem pozitivní psychologie v této práci

 

Pozitivní psychologie představuje mou abstrakci a reprezentaci oboru pozitivní psychologie, zkonstruovanou za pomocí zdrojů uvedených v kapitole Použité zdroje. Tato abstrakce má zachytit způsoby uvažování blízké autorům pozitivní psychologie a způsoby jakým se tito autoři/tento obor vyslovují/e v rámci akademické debaty, ale i společenské debaty vůbec.

 

2. 2. 2 Pojem Castanedovo učení v této práci

Castanedovo učení je v rámci této práce zjednodušující a lehce zavádějící pojem. Nemá totiž odkazovat k osobě autora knih, prostřednictvím nichž se k nám dostalo, totiž Castanedovi[9], nýbrž k vypreparované bázi myšlenek, které mu dle vlastní interpretace byly předány jeho učitelem donem Juanem. V této práci jsou brány v potaz pouze ty návody, doporučení a konceptualizace z dané myšlenkové báze, která nepřekračují běžnou zkušenost člena kultury Západu a která se v našem kulturním okruhu neoznačují jako fantazie, snění a halucinace. Tato abstrakce byla zkonstruovaná za pomoci českých překladů originálních Castanedových knih a několika sekundárních a terciárních zdrojů.

2. 3 Výzkumný plán

 

Jelikož budu srovnávat prvky, které se neliší množstvím (spojitě/analogicky), nýbrž skokově (digitálně) tj. kvalitou[10], užiji kvalitativního plánu výzkumu. Za jeho základ můžeme považovat komparativní analýzu dvou myšlenkových směrů se zvláštním přihlédnutím k tomu, jak se tyto směry vztahují k předmětu své aplikace, k zásahu do života jedince.

Data získaná komparativní analýzou jsou podrobena kvalitativní interpretaci, včetně vzájemného hodnocení obou systémů – na závěr připojuji nastínění hledisek, o které by pozitivní psychologie mohla rozšířit svůj pohled. Inspirací výzkumného plánu byl formativní přístup kvalitativní evaluace[11], ovšem pro ideový rozpor s cílem práce nebyl zcela naplněn (akcentoval jsem evaluaci – zhodnocení jako zvýšení hodnoty pozitivní psychologie a upozadil zhodnocení jako posudek).

2. 4 Metoda získávání dat

Komparované myšlenkové systémy jsou zachyceny v určitých dokumentech. Proto abych je zpětně vypreparoval, jsem užil metody analýzy dokumentů, tj. „intenzivního rozboru dokumentu, který je ve své jedinečnosti co nejobsáhleji objasňován a interpretován.“[12] Postupoval jsem následovně:

  1. rekonstruoval jsem ideovou bázi pozitivní psychologie:

1.1.   nastudoval terciární[13] zdroje, určil zdroje primární, načrtl základní témata;

1.2.   nastudoval primární zdroje a vytvořil základní kostru pozitivní psychologie;

1.3.   doplnil sekundárními zdroji.

  1. rekonstruoval jsem perspektivu Castanedova učení:

2.1.   nastudoval primární[14] zdroje;

2.2.   doplnil o zdroje sekundární (práce následovníků, sympatizantů, kritiků);

2.3.   doplnil terciárními zdroji.

Primární zdroje jsem pro rekonstrukci myšlenkového směru považoval za určující, sekundární zdroje za doplňující a zdroje terciární za odkazující a doplňující jiným náhledem.

2. 5 Způsob zpracování dat

Při rekonstrukci daných myšlenkových okruhů jsem za pomoci poznámkového aparátu vymezil nosné koncepty, kategorie a propozice vzájemných vztahů postupem otevřeného, axiálního a selektivního kódování materiálu. To v principu odpovídá metodě zakotvené teorie[15], avšak zde jsem nekonstruoval novou teorii z primárních empirických dat, nýbrž rekonstruoval myšlenkové systémy z psaných archívů.

Rekonstruované myšlenkové systémy předkládám čtenáři. Samotný náhled těchto dvou rozdílně kódovaných perspektiv považuji – v intencích Batesonových myšlenek – za první výstup své práce. Čtenář má možnost zakusit „hloubku“ způsobenou rozdílem informací nesených každou jednou perspektivou.

Dále pokračuji kapitolami hodnocení, v nichž se snažím o další stupeň zkřížení těchto perspektiv. Předkládám hodnocení Castanedova učení nespecifickou perspektivou člena kultury Západu, kterou, vzhledem k tomu, jak pozitivní psychologie vyrůstá z kořenů velkých diskurzů kultury Západu, považuji za relevantní. A dále hodnocení pozitivní psychologie specifickou perspektivou Castanedova učení. Hodnocení Castanedova učení je spíše obecnější, pozitivní psychologie je hodnocena specificky, konkrétními koncepty – hodnocení je doloženo názorným příkladem analýzy konkrétního textu pozitivní psychologie.

Poslední kapitolou analýzy je kapitola 7. Shody, střety, rozdíly, v níž porovnávám parciální části obou nauk. Data získaná v analýze extrapoluji do návrhů možností rozšíření hledisek pozitivní psychologie.

 

2. 6 Sekundární teoretická východiska

 

Pro zvýšení explicity postupu a uvažování autora této práce považuji za vhodné alespoň krátce zmínit teoretická východiska, která se sice přímo nepodílela na metodě a vypracování práce, nicméně utváří jakési podhoubí celkového uvažování, představeného v této práci. Jde o

  • lingvistické a sémiotické úvahy o povaze označování a povaze významu v podání autorů Ferdinanda de Saussurea[16] a Rolanda Barchese[17];
  • představu o odkládaném a stále se vzdalujícím významu v konceptu différance Jacquese Derridy[18];
  • náhled etnometodologie v podání Harolda Garfinkla[19] snažící se pochopit zkoumanou skupinu prostřednictvím jejích vlastních metod, jež užívá, aby porozuměla světu a dala mu smysl – tedy učinila ho z hlediska praktických cílů racionálním[20];
  • úvahy oboru kritická diskurzivní analýza.

 

 

 

Několik tvrzení spojujících uvedená východiska s touto prací:

  • význam je dán kontextem[21],
  • neexistuje metajazyk, ani neutrální jazyk vědy
    • každý jazyk vstupuje do další produkce významu, tím pádem dochází k neustálému vzdalování významu[22];
    • každý jazyk je příslušný něčemu (oboru, skupině, době);
    • jazyk a komunikace vědy představuje konkrétní a specifický druh komunikace, který není nadřazen jiným jazykům a druhům komunikace;
    • preferování vědeckého jazyka se rovná diskurzivní praxi, při níž dochází k centraci vědeckému jazyku odpovídajících témat a marginalizaci témat vědeckému jazyku (a myšlení) neodpovídajících;
    • produkce diskurzu je mocenskou praxí[23];
    • většina těchto oborů (krom etnometodologie) se při svých analýzách soustředí na to, co se běžně považuje za běžné, dané, přirozené a banální; a tuto zdánlivou danost zpochybňuje.

 

2. 7 Formální úprava a citační norma

Formální úpravu práce jsem podřídil dokumentu katedry psychologie Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity Pokyny pro psaní diplomové práce[24]; úpravu poznámkového aparátu, citací a odkazu na ně jsem podřídil normě ČSN ISO 690 Bibliografické citace[25]. Veškeré odkazy na zdroje jsou vzhledem ke svému množství a přehlednosti textu převedeny do poznámkového aparátu.

 

2. 8 Změny v druhé verzi práce

 

V druhé verzi této práce jsem zohlednil jsem připomínky posudkové komise, oponenta a vedoucího práce – analýzou konkrétního příkladu jsem podpořil kapitolu hodnocení pozitivní psychologie a doplnil odkazy na zdroje v interpretační části; přepracoval část kapitoly 7. Shody, střety, rozdíly do podoby tabelární komparace; explicitně vyslovil, co vlastně představují pojmy pozitivní psychologie a Castanedovo učení v této práci; očísloval použité zdroje.

Změny, dle pořadí kapitol v práci, vypadají následovně:

  • nově začleněna kap. 2. 2. 1 Pojem pozitivní psychologie v této práci;
  • nově začleněna kap. 2. 2. 2 Pojem Castanedovo učení v této práci;
  • přepsána kap. 2. 3 Výzkumný plán;
  • přepsána kap. 2. 5 Způsob zpracování dat;
  • nově začleněna kap. 2. 6 Sekundární teoretická východiska;
  • nově začleněna kap. 2. 8 Změny v druhé verzi práce;
  • nově začleněna kap. 6. 1 Analýza textu Love a její podkapitoly
    • 6. 1. 1 Identifikace diskurzivního produktu,
    • 6. 1. 2 Přiblížení stati Love,
    • 6. 1. 3 Hodnocení stati Love z perspektivy Castanedova učení,
    • 6. 1. 4 Shrnutí a možnosti inovace;
  • přestrukturována – do podoby tabelární komparace byla převedena část kap. 7. 1 Shody, střety, rozdíly na úrovni obsahového zaměření;
  • nově začleněna kap. 7. 3 Dodatek;
  • kompletně přepsána kap. 8. Možnosti rozšíření hledisek pozitivní psychologie;
  • přepsána kap. 9. Závěr;
  • doplněny chybějící a nově použité zdroje v kap. 10. Použité zdroje.

 

Celkově si změny vyžádaly rozšíření práce o 29 766 znaků samotného textu bez zdrojů

a úvodních stran, což odpovídá přibližně 16,5 normostranám. Druhá verze se první při softwarovém porovnání podobá ze 71 %, změna se tedy dá kvantifikovat na 29 %.

3. POZITIVNÍ PSYCHOLOGIE

3. 1 Historie pozitivní psychologie[26]

Pojem pozitivní psychologie představil na konferenci American Psychology Association v roce 1998 její tehdejší předseda Martin E. Seligman. Poukázal na to, že od druhé světové války se psychologie coby obor soustředila především na patologii, což sice mělo své pozitivní důsledky, ale určitá část poslání psychologie jako takové zůstává nenaplněná – totiž ta část, která by měla odpovědět na otázku, jak učinit lidský život lepším.

První konference proběhla v Lincolnu ve státě Nebraska v září roku 1999, téhož roku byla vydána první verze Manifestu pozitivní psychologie[27]. Manifest byl revidován v roce 2000, téhož roku vychází také monotématické číslo American Psychologist představující pozitivní psychologii a začíná být vydáván Journal of Happiness Studies. Roku 2001 se ozývá první polemika se stanovisky pozitivní psychologie v Seligmanově verzi z řad humanistických psychologů v monotématicky zaměřeném čísle Journal of Humanistic Psychology[28].

Od této doby se pozitivní psychologie již poměrně etablovala mezi ostatními psychologickými obory – přinesla novou teoretickou bázi zaštítěnou mnohými výzkumy, její předměty pronikly na univerzitní půdu (např. University of Pennsylvania nabízí samostatný studijní program Master of Applied Positive Psychology[29]), vznikla výzkumná centra pozitivní psychologie jako např. The Centre for Confidence and Well-being[30] a Centre for Applied Positive Psychology[31].

V roce 2004 vychází pozitivně-psychologická analogie diagnostického manuálu DSM Character strengths and virtues: A handbook and classification[32]. Od roku 2006 vychází oborový vědecký časopis The Journal of Positive Psychology. Každoročně probíhá americká konference Positive Psychology Summer Institute a mnohé jiné po celém světě.

3. 2 Předchůdci a východiska pozitivní psychologie

Pozitivní psychologie obdobně jako mnoho jiných směrů humanistického myšlení nachází své kořeny v antice – patří mezi ně např. Aristotelův koncept eudaimonia, Epikurovo prohlášení blaženosti za hlavní životní cíl, škola hédonismu aj. Pozdějšími inspiračními zdroji pozitivní psychologie jsou díla zakladatele psychologie Williama Jamese a otce pragmatismu Johna Deweyho.

V samotné psychologii její pozitivní odnož předcházely logoterapie V. E. Frankla, humanistická psychologie (C. R. Rogers, A. Maslow), psychologie zdraví (A. Antonovsky, J. B. Rotter, S. Kobasa, S. Maddi, M. Scheier), na zdroje orientovaná terapie Miltona H. Ericksona a psychologie life-span.

Z výzkumů orientovaných pozitivním směrem můžeme zmínit výzkumy talentovaných jedinců[33], efektivního rodičovství[34], šťastných manželství[35], hledání smyslu lidského života[36], měření morálních kvalit jedince[37]. Koncepty inspirující pozitivní psychologii jsou např. self-esteem, self-efficacy, coping, rozličné koncepty nezdolnosti (resilience, hardiness), sense of coherence, locus of control, teorie atribucí…

 

3. 3 Opodstatnění příchodu pozitivní psychologie

Proč se na scéně humanistických věd objevila právě pozitivní psychologie? Kupříkladu Jaro Křivohlavý poukazuje na statistické porovnání nejčastějších příčin úmrtí v letech 1900 a 2000: „Zatímco v r. 1900 to byly v první řadě infekční nemoci, tuberkulóza, zápal plic a chřipka atp., co tvořilo gros příčin úmrtí, v r. 2000 na prvním místě to byly kardiovaskulární nemoci, maligní tumory (rakovina), úrazy, cerebrovaskulární příhody -  mozkové mrtvice atp., co se dostalo na první místa.

V r. 2000 se charakteristika příčin smrti přesunula jinam. V pozadí kardiovaskulárních onemocnění a rakoviny – dvou nejdůležitějších příčin smrti, stejně jako úrazů, nejsou v prvé řadě jen fyzické, ale i psychické faktory. Výzkum negativního vlivu stresu, psychosomatiky, ale i studií psychoneuroimunologie ukázal zřetelně, že to, nač je třeba se soustředit v současné době, je třeba hledat i v oblasti psychické.“ [38]

Proto se také v psychologii sklonku 20. století objevuje psychologie zdraví (postupně se objevuje v akademickém diskurzu, poté ve vědeckém výzkumu, následně se etabluje i institucionálně), jejíž východiska stála později u zrodu pozitivní psychologie. Ovšem pozitivní psychologie přišla s přerámováním výzkumného zájmu od negativ k tomu, co posiluje psychické zdraví a pohodu jedinců.

 

3. 4 Výzkumné zaměření

Seligman[39] za náplň oboru považuje studium pozitivních emocí, pozitivních vlastností (charakteru) a pozitivních institucí. Pozitivní instituce odkazují k strukturám přesahujícím jedince, které podporují pozitivní charakter – příkladem mohou být silné rodiny a místní komunity, demokracie, svoboda v bádání, vzdělání, sociální sítě aj.[40] Pozitivní vlastnosti tvoří páteř klasifikačního manuálu pozitivní psychologie (viz dále). Pozitivní emoce Seligman[41] třídí dle jejich orientace vůči času:

  • orientované na minulost:        spokojenost, uspokojení, naplnění, hrdost, vyrovnanost...
  • orientované na přítomnost:    radost, extáze, klid, chuť, elán, potěšení, hluboké zaujetí

aktuální činností…

  • orientované na budoucnost:   optimismus, naděje, víra, důvěra, sebedůvěra…

Jiří Mareš[42] témata pozitivní psychologie dělí dle velikosti zkoumaného subjektu – rozlišuje úroveň jedince, malé sociální skupiny a velké populační skupiny: „Na úrovni jedince se pozitivní psychologie zabývá pozitivními individuálními vlastnostmi, jako je: schopnost mít rád, dál mít předpoklady k určité činnosti, odvážnost, interpersonální dovednosti, estetická citlivost, důslednost, ochota odpouštět, originálnost, spirituálnost, nevšední talent, moudrost.

Na úrovni sociální skupiny se pozitivní psychologie zabývá charakteristikami lidských společenství a institucí, které napomáhají jedinci stát se lepším občanem, jako jsou: odpovědnost, počestnost, altruismus, smysl pro rodinu, zdvořilost, umírněnost, tolerantnost, etičnost jednání. Na úrovni populační[43] se pozitivní psychologie zabývá takovými charakteristikami, jako jsou: kvalita prožívaného života u velkých skupin osob, subjektivní pocit pohody a štěstí u celých komunit, celých národů.“

Snyder a Lopezová[44] dělí témata obsahově – nacházejí výzkumy…

  • emoční oblasti s náměty:
    • subjektivní well-being, nezdolnost – koncept resilience, koncept fenoménu flow, pozitivní emoce, sociální konstrukce self-esteem, coping perspektivou pozitivních emocí, emoční inteligence, emoční kreativita;
  • kognitivní oblasti s náměty:
    • kreativita, vnímaná kontrola, well-being – uvědomění vs. pozitivní hodnocení, optimismus, optimistický styl vysvětlování, teorie naděje, self-efficacy, láska k učení, moudrost;
  • oblasti Já s náměty:
    • pokora, autenticita, autenticita vs. kladné zaměření, směřování k jedinečnosti, testování reality/vyrovnání s realitou;
  • interpersonální oblasti s náměty:
    • slitování/soucit, odpouštění, vděčnost, láska, empatie a altruismus, morální motivace, blízké vztahy a role vědomí při zvyšování vzájemné blízkosti;
  • biologické oblasti s náměty:
    • nezdolnost – koncept houževnatosti (toughness), role neurobiologických faktorů z hlediska facilitace sociálního chování a kognitivních procesů, biologické faktory sociální podpory;
  • oblasti copingu s náměty:
    • sdílení svého příběhu, hledání dobrých stránek problému a připomínání si jich, pozitivní zvládání ztráty, snaha o dosažení smysluplnosti života, humor, meditace, spiritualita;
  • oblasti speciálních populací a podmínek s náměty:
    • pozitivní psychologie pro děti – vývoj, prevence a podpora, pozitivní vývoj po tělesném postižení, multikulturní kontext pozitivní psychologie, úspěšné stárnutí, pozitivní psychologie v oblasti práce.

3. 5 Klasifikační rámec

Skupina kolem Seligmana studovala klasické filozofické, náboženské a etické texty a kodexy. Ze studia „Aristotela, Platóna, Akvinského, Augustina, Starého Zákona, Talmudu, Konfucia, Buddhy, Lao-c´, Bušidó, Koránu, Benjamina Franklina, Unipašad“[45] získali na dvě stě ctností, z nichž vzájemným porovnáním vypreparovali ty, které jsou časoprostorově všudypřítomné a navzájem se nepřekrývají.

Následně stanovili cesty k těmto ctnostem a nazvali je silnými stránkami. Silné stránky by měly splňovat určitá kritéria[46]:

  1. Silná stránka musí být zřejmá v rámci individuálního chování, myšlení, cítění a/nebo konání, tak aby byla měřitelná.
  2. Silná stránka se podílí na naplnění rozličných aspektů dobrého života pro jedince i ostatní.
  3. Ač může mít a má žádoucí důsledky, je každá silná stránka morálně hodnotná sama o sobě; dokonce i za nepřítomnosti zjevného prospěchu.
  4. Projevení silné stránky nesnižuje druhé, ale spíše je inspiruje.
  5. Společnost vytváří instituce a rituály kultivující ctnosti a silné stránky.
  6. Dalším kritériem je existence konsensuálních vzorů ctností.
  7. Silná stránka je jednodimenzionální, nemůže být rozložena v jiné silné stránky přítomné v klasifikaci.

Souhrnem této kategorizace se stala příručka Character strengths and virtues: a handbook and classification[47] Christophera Petersona a Martina Seligmana. Představuje analogii DSM, ovšem zaměřenou na oblast vědeckého zájmu pozitivní psychologie. Její osu tvoří právě rozdělení ctností a jim náležejících silných stránek – zde uvádím ctnosti, silné stránky a jejich krátké představení dle Seligmana[48]:

 

1) Moudrost a vědění

  • Zvídavost/zájem o svět – jako „otevřenost vůči prožitkům a pružný vztah k věcem, které nezapadají do našich předsudků. Zvídaví lidé záhady nejenže tolerují, oni je mají rádi a jsou jimi fascinováni. Zvídavost může být specifická (např. na určitý typ růží) nebo globální“;
  • Láska k učení – tj. pozitivní přístup vůči institucím a zdrojům poznání, afinita vůči získávání nových informací bez vnějších incentiv, stávání se odborníkem v určité oblasti apod.
  • Úsudek/kritické myšlení/objektivnost – zastupuje neukvapené závěry, důkladné analýzy podložené důkazy, orientaci na realitu, rozlišování informací různého druhu a původu…
  • Vynalézavost/originalita/praktická inteligence/znalost místních poměrů – zahrnuje tvořivý přístup k možnostem a podmínkám činnosti;
  • Sociální inteligence/znalost sebe sama/emoční inteligence – ekvivalent emoční inteligence Davida Golemana[49]; představuje „znalost sebe sama a ostatních“ a „schopnost všimnout si rozdílů mezi ostatními, zejména jejich nálady, temperamentu, motivace a záměrů, a pak se podle těch odlišností chovat“;
  • Perspektiva – se v Seligmanově pojetí nejvíce blíží obsahu pojmu moudrost, odkazuje schopnost vidět životní události v jejich komplexitě, zakládá se na zkušenosti i na myšlení, lidé s perspektivou jsou schopni ji předestřít i druhým.

 

2) Odvaha

  • Udatnost a statečnost – schopnost čelit nepřízni podmínek, nepopularitě některých rozhodnutí…
  • Vytrvalost/pracovitost/píle – schopnost dokončit započaté, schopnost vynaložit úsilí a vytrvat v uskutečňování plánovaného;
  • Integrita/opravdovost/poctivost – autentické zastávání vlastních stanovisek.

 

3) Láska a lidskost

  • Laskavost a štědrost – schopnost pomoci, vyhovět prosbám blízkých, případně přebrat odpovědnost za ně;
  • Schopnost milovat a být milován – pozitivní oceňování blízkých a intimních vztahů s druhými lidmi, prožívání hlubokých a trvalých citů…

 

4) Spravedlnost

  • Občanské vystupování/povinnost/týmová práce/loajalita – schopnost pracovat pro skupinu/komunitu, respekt k oprávněným autoritám…
  • Nestrannost a slušnost – věrnost vyšším morálním principům, schopnost chovat se třeba i v rozporu s očekáváním většiny ve prospěch vlastní morální integrity;
  • Schopnost vést – schopnost efektivního vedení ostatních vč. korigování vztahů uvnitř skupiny i vůči skupinám vnějším.

 

5) Střídmost

  • Sebekázeň – schopnost efektivního sladění vlastních tužeb, potřeb a impulzů s místními podmínkami;
  • Obezřetnost/diskrétnost/opatrnost – kritický odstup, nadhled;
  • Pokora a skromnost

6) Duchovnost a transcedence

  • Smysl pro krásu a dokonalost – schopnost estetického zaujetí;
  • Vděk – schopnost uvědomit si situaci vděku a vyjádřit díky;
  • Naděje/optimismus/orientace na budoucnost
  • Duchovnost/smysl/víra/zbožnost – „přesvědčení o vyšším účelu a smyslu vesmíru“ formující povahu myšlenek a činů;
  • Odpouštění a slitování – schopnost odpoutání se od negativní zkušenosti, ochota poskytnout druhou šanci;
  • Hravost a humor – afinita k humoru, smíchu a rozesmávání ostatních;
  • Entuziasmus/zápal/vášeň – nadšení pro činnost.

 

Abych zevrubněji přiblížil myšlenkovou bázi pozitivní psychologie, uvedu nyní

konceptualizace některých témat a poznatky se jich týkajících. Text bude strukturován kostrou výzkumného zaměření pozitivní psychologie dle Snydera a Lopezové (viz výše).

 

3. 6 Konceptualizace a výzkumy pozitivní psychologie

3. 6. 1 Emoční oblast

Subjective Well-being[50] (dále jen SWB)

SWB je psychologický konstrukt odkazující k hodnocení kvality svého života a

zároveň odkazující k psychickému a fyzickému stavu a jeho prožitku. Vyplývá z vlastního hodnocení jedince, přičemž „lidé hodnotí své životní podmínky rozličně na základě svých očekávání, hodnot a předchozích zkušeností.“[51] Není to jakýsi jednolitý stav lidských bytostí, ale spíše agregát rozmanitých zážitků, procesů a stavů a jejich hodnocení. SWB je do jisté míry dán geneticky[52], jistou měrou ho ovlivňují životní okolnosti, avšak předpokládá se[53], že se jedinci navracejí ke svým původním adaptačním hladinám.

Má svou emoční a kognitivní stránku, přičemž jeho celkové ladění se zdá ovlivňovat především emoční prožitek nejsilnějších a závěrečných momentů zkušenosti[54], při opakovaných zkušenostech má větší váhu frekvence než intenzita[55]. Většina lidí vykazuje pozitivní afektivitu po většinu času[56]. SWB pozitivně koreluje se subjektivně udávaným zdravím (tato korelace je velmi slabá u objektivně měřeného zdraví zkoumaných osob)[57]. Z toho vyplývá, že pro osobní pocit štěstí je důležitější to, jak se lidem svět jeví, než to, jaký skutečně je[58].

Osobnostní vlastnosti mající spojitost s well-being jsou extroverze a neuroticismus[59] –

SWB kladně koreluje s extroverzí[60], negativní afektivita koreluje s neuroticismem[61]. Dále SWB kladně ovlivňují naděje[62], dispoziční optimismus[63], vysoké self-efficacy a interní locus of control[64]. Zahrnuje intrapsychickou dimenzi (sebepříjímání, osobní růst, účel života, začlenění do života, samostatnost, vztah k druhým lidem) a sociální dimenzi (sociální přijetí, sociální aktualizaci, spoluúčast na společenském dění, sociální soudržnost, sociální integraci).

Demografické faktory jako věk, pohlaví a příjem mají vztah k well-being, avšak jejich efekt je obvykle velmi malý a vzhledem k tomu, že většina lidí tendovala vypovídat o sobě jako o mírně šťastných, tyto demografické faktory spíše rozdělují ty mírně šťastné od velmi šťastných[65].

Flow fenomén[66]

Flow představuje stav, ve kterém „jsou lidé tak ponořeni do určité činnosti, že nic jiného se jim nezdá důležité. Tento požitek sám je tak radostný, že se ho snaží dosáhnout dokonce i za velkou cenu, pro pouhé potěšení, které jim přináší.“[67] Pro stav flow jsou charakteristické[68]:

  • náročná aktivita vyžadující určitou dovednost;
  • splývání vědomí a činnosti – stav rovný momentu, kdy vykonávaná činnost spotřebovává veškerou vědomou pozornost;
  • jasné cíle a okamžitá zpětná vazba;
  • soustředění na daný úkol – to zamezuje bezděčným myšlenkám, vzpomínkám, negativním emocím;
  • kontrola dění a její paradoxy – stav, při němž „nemáme žádné obavy z toho, že by se nám věci vymkly z rukou, a necítíme žádnou úzkost, která je tak typická pro mnoho situací normálního života;“
  • sebezapomnění – souvisí se soustředěním a splýváním vědomí a činnosti, „někdy doprovázeno pocitem jednoty s okolím“;
  • změněné vnímání času – projevující se subjektivním pocitem zrychlení času, či soustředěním na každou sekundu – u činností, jichž je počítání času nedílnou součástí, zůstává toto počítání času neovlivněno směrem k nepřesnosti.

Stav flow nastává coby „výsledek nějaké strukturované aktivity, nebo na základě

individuální schopnosti tento stav vytvářet, anebo coby kombinace obojího.“[69] Prožitek flow může být navozen intenzivní angažovaností v poslechu/provozování hudby, sportu, sexu, vaření jídla, vychutnávání krásy, četbě etc.

Pozoruhodné výsledky přineslo pozorování mozkové aktivity jedinců udávajících častý výskyt a jedinců udávajících vzácný výskyt zážitků flow při úkolech vyžadujících soustředění. Zatímco u jedinců se vzácným výskytem flow se aktivace mozkové kůry zvýšila, u jedinců s častým výskytem flow aktivita poklesla oproti nesoustředěnému stavu[70]. Csikszentmihalyi to interpretuje tak, že „skupina prožívající častěji zážitek flow měla schopnost redukovat svoji duševní aktivitu ve všech informačních kanálech kromě toho, který se soustřeďoval na světelné podněty.“ [71]

Překážky prožitku flow v jedinci nachází Csikszentmihalyi[72] v nedostatku/poruše pozornosti, nedostatku sebevědomí a soustředěnosti na sebe, za překážky v společenských podmínkách jmenuje anomii[73] a odcizení[74].

3. 6. 2 Kognitivní oblast

Vnímaná kontrola

Vnímaná kontrola je přesvědčení o disponování prostředky k dosažení žádoucích cílů a vyhnutí se nežádoucím. Může být rozdělena na locus of control, což odpovídá vnímání osobního vlivu/vnějších sil na výsledky, a self-efficacy, které odpovídá osobnímu přesvědčení o vlastní účinnosti při dosahování žádoucích cílů – vnímaná kontrola pak odpovídá vnitřnímu locus of control (dosažení cílů závisí na mne) a vysokému self-efficacy (jsem schopen cílů dosáhnout)[75].

Tato vnímaná kontrola souvisí s lepšími copingovými strategiemi ve stresujících podmínkách[76]. Jedinci s vyšší vnímanou kontrolou jsou méně úzkostní a depresivní při střetu s chronickými nemocemi[77], méně traumatizováni následkem trestného činu[78], obecně se těší lepšímu fyzickému zdraví[79] a spíše podniknou opatření k ochraně a zvýšení svého zdraví[80]: snadněji určují jádro problému, podnikají preventivní akce[81] a vyhýbají se nekontrolovatelnému vyústění situace[82].

Tyto pozitivní vlivy se projevují i v situacích, kdy lidé přeceňují svou schopnost kontroly situace – ve výzkumu Alloye a Clementse[83] jedinci s větší iluzí vlastní kontroly vykazovali méně negativních reakcí po indukovaném neúspěchu, následně se méně nechávali odradit i při působení životních stresorů, avšak vykázali větší skór v depresivních symptomech o měsíc později. Na druhou stranu přeceňování schopnosti kontroly vedlo k nižší úspěšnosti adeptů ve výzkumech týkajících se zdraví[84]. Zde můžeme spekulovat na vyšší přijímané riziko při vyšším stupni vnímané kontroly, což však v otázkách týkajících se fyzického zdraví může být nebezpečnější, než při podstupování rizika např. v sociálních situacích.

Vnímaná kontrola široce variuje od bezmocnosti po vysokou kontrolu, její míra je závislá na zdraví subjektu[85], na vnějších podmínkách (pokud je subjekt schopen vysoce kontrolovat vnější podmínky, je jeho vnímaná kontrola vysoká a naopak). Pozitivní vliv větší vnímané kontroly byl prokázán na vícerých socioekonomických i kulturních skupinách[86], avšak u Asiatů a Afroameričanů byl tento vztah mnohem slabší než u ostatních skupin[87].

 

Optimismus vs. pesimismus

Optimismus a pesimismus představují způsoby, jakými se lidé vztahují vůči budoucnosti. Optimisté očekávají, že věci budoucí budou jim prospěšné; pesimisté očekávají negativní vyústění věcí příštích.

Jedním teoretickým modelem optimismu/pesimismu je model motivace dle hodnoty očekávání[88]. Základem tohoto modelu je snaha o dosažení cílů. Cíle jsou stavy, či procesy, které lidé chápou coby žádoucí, nebo nežádoucí. Čím důležitější je cíl pro jedince, tím je větší hodnota tohoto cíle v rámci jedincova motivačního systému. Pokud jedinec nemá cíl, na němž by mu záleželo, nebude podnikat akce. Dalším koncepčním prvkem tohoto modelu je očekávání – tj. důvěra či pochybnost ohledně dosažitelnosti cílů. Pokud jedinec nedůvěřuje v dosažení cíle, nebude podnikat akce.

Cíle samozřejmě variují co do šíře a abstraktnosti – avšak krom specifického očekávání ohledně dosažení specifického cíle, se objevují tendence generalizovaného stylu očekávání ohledně hodnoty a dosažení cíle – tento generalizovaný styl očekávání pak nazýváme optimismem, nebo pesimismem.

Jinou teoretickou perspektivu optimismu/pesimismu skýtá model vysvětlovacího stylu[89] (optimistic vs. pessimistic explanatory style). Ten se na rozdíl od modelu očekávání nesoustředí na orientaci vůči budoucnosti, nýbrž na styl vysvětlování příčin věcí minulých. Můžeme ho chápat jako variaci teorií atribucí[90] v plánu optimismu/pesimismu; byl ovlivněn teorií a výzkumy[91] na téma naučená bezmocnost[92] a naučený optimismus[93].

Pokud jedinec užívá interní („já za to mohu“), stabilní („bude to trvat věčně“) a globální („zničí mi to život“) vysvětlení pro minulé nepříznivé události, užívá pesimistický vysvětlovací styl. Pokud nepříznivou událost hodnotí jako externí („mohou za to jiní“), nestabilní („šlo pouze o minulý pátek“) a specifickou („šlo pouze o šachovou partii s Mirkem“), užívá optimistický vysvětlovací styl[94].

Vysvětlovací styl ovlivňuje self-esteem (interní x externí atribuce), délku bezmocnosti (stabilní x nestabilní atribuce) a šíři bezmocnosti v životě (globální x specifická atribuce), avšak není jednoznačnou příčinou problému bezmocnosti, nýbrž spíše rizikovým faktorem jejího vzniku.

Povaha vysvětlovacího stylu je ovlivněna geneticky[95], pozitivně korelovaly vysvětlovací styly matek a jejich dětí[96], u otců se tato korelace neobjevila[97] –  spekuluje se na přijetí explanačního stylu mocnějšího a více kompetentního rodiče. Ukázalo se, že negativní kritika naznačující „pesimistické“ příčiny dětského chování má kumulativní efekt na dětskou sebepercepci[98], děti rodičů s pesimistickým vysvětlovacím stylem jevily tendenci podávat výkon ve školní třídě pod svými možnostmi[99].

Naopak děti ze šťastného a podporujícího rodinného prostředí si coby dospělí osvojí spíše optimistický vysvětlovací styl[100] – rodičovské povzbuzování a podpora snižuje strach z neúspěchu a umožňuje dítěti podstoupit riziko nutné k nalezení jeho zájmů a talentů, to ústí v úspěch a sebedůvěru, jež pak vedou k očekávání dalšího úspěchu[101].

K indukování pesimistického vysvětlovacího stylu mohou přispět také média – např.

narace zpravodajství odpovídající modelům bezmocnosti[102], pocit nebezpečí a rizik indukovaný televizním násilím[103], či učení se očekáváním neodpovídajícím reálným akcím[104]. Dalším faktorem vzniku negativního vysvětlovacího stylu může být také trauma v dětství typu smrti rodiče, zneužívání, rozvodu rodičů[105].

„Pesimisté zažívají více distresu než optimisté v náročných životních situacích.“[106] Naproti tomu optimisté tendují k well-being – např. při náročných operacích vykazují méně depresivních symptomů před operací a lepší postoperační přizpůsobení se[107]. Co se týče copingu, optimisté tendují ke strategiím zaměřeným na problém, regulaci negativních emocí a kognitivní přerámování situace, pesimisté spíše k únikovým strategiím[108]. Pesimismus je dokonce silnější prediktor sebevraždy než deprese[109].

 

3. 6. 3 Oblast Já

Směřování k jedinečnosti[110]

Mezi lidskými potřebami se objevuje i potřeba být zvláštní, odlišitelný, jedinečný. Jedinečnost přispívá k utváření identity, přitahuje pozornost ostatních, zvyšuje self-esteem a sociální status[111]. Dle teorie jedinečnosti[112] pociťují lidé stavy/projevy krajní jedinečnosti i podobnosti jako nepříjemné a nežádoucí, snaží se jim vyhnout a pokouší se najít prostřední cestu mezi extrémní jedinečností a podobností. To v důsledcích vede k tomu, že v situacích, kdy pociťují, že jsou příliš jedineční/podobní, se budou prezentovat opačným směrem.

Avšak „každý jedinec pociťuje potřebu (či touhu) se mírně lišit od ostatních.“[113] Míra této potřeby/touhy v populaci variuje[114]. Snyder s Fromkinem[115] spekulují na tři možné zdroje této touhy jedinečnosti:

  • lidé se skutečně navzájem mírně liší, a proto se naučili v souladu s tím vnímat sami sebe (snaha o dosažení souladu self-image a self-konceptu);
  • lidé se učí oceňovat jedinečnost v prostředí, jež podporuje svobodu a odměňuje nezávislost;
  • lidé preferují pouze mírný stupeň jedinečnosti, neboť jejich potřeba jedinečnosti je korigována potřebami sociálního schválení, akceptace a ocenění.

Zdroji pocitu jedinečnosti jsou např. skupinová identifikace, konzumace výjimečných produktů a zážitků a mnohé jiné. Jedinci svou jedinečnost většinou odvozují od osobnostních vlastností, které úzce souvisí se self-konceptem[116]. Upřednostňují takové vlastnosti, které neohrožují jiné aspekty jejich osobnosti: preferují kladné vlastnosti před zápornými, jedinečné schopnosti a názory před ojedinělými, vlastnosti odpovídající normě před vlastnostmi normě odporujícími.

 

Autenticita[117]

Vnímání autenticity se průběhem věku výrazně mění – dnešní pojetí mnohých (např. internetových) identit produkuje jiné pojetí autenticity než např. kontext antického Řecka.

Autenticita se objevuje v průběhu adolescence, kdy je jedinec konfrontován se společenským tlakem směrem k vytvoření rozdílných self v souladu s rozdílnými rolemi, a kdy je této diferenciace self schopen[118]. S tímto rozhojněním self přichází také otázka, kteréže z těchto self je to pravé? Ač odpověď na tuto otázku není snadná, je pro dotyčné důležitá[119].

Zdroje autenticity/falešnosti Harterová[120] nalézá v jazyce a jeho užití při narativní rekonstrukci jedincovy zkušenosti od dětství, včetně shody se significant others, zvláště podmíněnost přijetí ze strany rodičů a vrstevníků se jeví jako silný faktor ohrožení pocitu autenticity. Za důležitý aspekt autenticity je považována možnost se verbálně vyjádřit a vyslovit své názory[121].

S vysokou mírou autenticity korelují vyšší self-esteem, více pozitivních emocí a více naděje v budoucnost; s nízkou mírou autenticity korelují opaky zmíněných korelátů[122].

 

3. 6. 4 Interpersonální oblast

 

Vděčnost[123]

„Vděčnost se coby psychická kvalita rovná smyslu pro vděk, údiv a ocenění života“[124]. Může být pociťována a vyjadřována jednak vůči druhým lidem, jednak vůči nelidským a abstraktním entitám. Je nedílnou složkou uctívání boha, či jemu obdobných principů mnoha světových náboženství. V podání Maslowa a jeho popisu sebe-aktualizujících se jedinců se vděčnost rovná schopnosti „znovu a znovu, svěže a naivně ocenit požitky života – s úctou, potěšením, údivem a snad až s extází, jakkoli okoralými se mohou jevit druhým