Aktualizace východisek a možností pozitivní psychologie II.

4. 4 Stopařství

V této kapitole se budu věnovat rozsáhlému konceptu stopařství. Stopařství v podstatě odpovídá „strategii lovu, pomoci které proti kořisti uplatníme její vlastní rutiny.“[1] Bojovník tuto techniku obrací proti vlastním rutinám a slabostem a jeho kořistí je sebedůležitost.

Stopařství jednak představuje jednak způsob, jakým bojovník ovládá vlastní vědomí, jednak způsob, kterým se vztahuje vůči světu obyčejných lidí.

 

4. 4. 1 Stopování sebe sama

 

Stopování sebe sama vychází z předpokladu, že jakékoli neobvyklé chování způsobuje otřesy vnímání a je-li toto neobvyklé chování systematicky praktikováno a moudře zaměřeno vede k trvalým změnám ve vnímání[2]. „Ve světě každodenního života lidé za normálních okolností jednají rutinně. Každý čin, který prolomí rutinu, má neobvyklý účinek na celé naše bytí. Tento neobvyklý účinek je to, oč čarodějové usilují, protože se hromadí.“[3]

Bojovník může své rutiny atakovat přímo, jak mu která vstupuje do pozornosti, či je odhalovat systematicky. Hlavní technikou odhalení rutin, zvyků a opakovaného chování je rekapitulace, ovšem lze použít i např. sestavování seznamů a deníků přesvědčení, motivací, připoutání, osobních vztahů, očekávání, obav, preferencí, averzí[4]. Nebo bojovník může permanentně bdít nad vlastním chováním, nebo užít jakoukoliv improvizovanou techniku.

Dalším krokem stopování sebe sama (upozorňuji, že pojem stopování se nevztahuje pouze k odhalení vlastní rutin) je jejich zničení. Např. v případě výše zmíněných přesvědčení, motivací a připoutání lze tyto stavy podrobit důslednému promyšlení, prozkoumání okolností jejich vzniku, okolností jejich výskytu a citů k nim se pojících. Poté je možno na rutiny zaútočit i přímo – záměrně nevěřit v svá přesvědčení, být cíleně lhostejný vůči svým motivacím a vědomě odpoutat tam, kde jsme byli připoutáni[5]. Tato záměrná neúčast na rutinách je v rámci Castanedova učení konceptualizována jako tzv. nedělání.

Nedělání spočívá v umění nedělat to, co umíme dělat.[6] „Vztahuje se ke všemu, co není obsaženo v inventáři, který nám byl vnucen… Pokaždé, když aktivujeme něco, co není součástí tohoto inventáře, je to nedělání.“[7] Funkce nedělání spočívání v zablokování zaměření našeho běžného vnímání.[8]

Technicky lze nedělání běžného vnímání světa uskutečnit např. takto:

  • při pozorování stromu – místo zaostření pozornosti na listy zaostřit pozornost na stín listu a prostor mezi listím – poté takto seskládat celou větev a nakonec celý strom[9];
  • zvětšit malý oblázek naprostým soustředěním se na malý detail a přiblížením se k němu[10];
  • spojit figuru a pozadí vnímaného[11];
  • jako nedělání lze chápat i magické chování vůči světu – oblázek, který jsme užili k cvičení nedělání nenechat jen tak povalovat jako obyčejný oblázek, ale zahrabat ho a zamést své stopy.[12]

Ke stopování sama sebe náleží i nedělání sama sebe/nedělání vlastního já – způsoby

tohoto nedělání jsou z většiny obsaženy v předešlém textu – jedná se o vymazání osobní historie, stávání se nedostupným, přerušení mechanických rutin, z dalších uveďme ztrátu vlastní sebedůležitosti, osvojení si schopnosti jednat jen tak, jednání se světem lidí perspektivou vědomého bláznovství.

Ovšem zrušením fixace našeho vědomí stopařství nekončí. Stopařství je totiž i technikou, kterou získat přístup k jakékoliv nové fixaci vnímání[13]. „Umění stopování spočívá v tom, že se naučíš všechny triky“[14] nové fixace vnímání – věrně to dokládá don Juan při popisu naguala Juliana:

„Možná to zní absurdně, ale on vypadal podle toho, jak potřeboval, a podle okolností. Uměl být mladý nebo starý, hezký a upřímný, vetchý a slabý, silný a plný energie, tlustý nebo štíhlý, prostředně vysoký nebo také nesmírně malý… nebyly to žádné převleky… On se totiž uměl proměňovat a stávat se těmi diametrálně rozmanitými osobami… Jestliže proměny jeho vnějšího vzezření ohromovaly, pak změny jeho nálady a jednání, které doprovázely každou proměnu zevnějšku, už přímo šokovaly. Tak například když se stal tlustým mladým mužem, byl žoviální a poživačný. Když byl vychrtlý starcem, byl malicherný a mstivý. A když byl tlustým starcem, stal se z něj ten největší blbec, jakého jsem kdy potkal.“[15]

Při upevňování nové fixace vnímání v rámci lidských alternativ berou stopaři v potaz, „že lidé jsou stvoření, která jsou závislá na souborech informací. Člověk se stává učencem či expertem ve svém oboru, pakliže pozná daný soubor informací do všech podrobností.“[16] Pokud se tedy stopař stává někým novým/přijímá novou identitu/fixuje novou pozici vnímání, snaží se obsáhnout koncepty, pojmy a výrazivo spojené s touto novou rolí.

Způsoby, jimiž bojovník stopuje nové fixace vědomí se přímo pojí se způsoby, kterými se vztahuje ke světu běžných záležitostí.

 

4. 4. 2 Stopařství jako jednání ve světě běžných záležitostí

 

„Zrušení rutin není konec stezky, je to sotva polovina. Metou je konstantní stav plného vědomí. Když to víš, pak další definice stopařství zní: nekolísavá pozornost zaměřená na konečný výsledek. Tento typ pozornosti zaměřený na zvíře má za výsledek ulovený kus. Pokud ji použijeme na druhou osobu, vytvoříme si klienta, učedníka nebo zamilovaného partnera.“[17]

 

Stopování z tohoto hlediska lze chápat jako „vycvičení v těžkostech plynoucích z jednání s lidmi“[18], či „zvnitřnění rozpoložení lehkosti tváří v tvář obtížným společenským situacím.“[19] Metaforou bojovníci zmiňují, že se mezi námi obyčejnými lidmi, vyskytují přirození stopaři: „Bývají to manažeři nebo lidé, kteří jednají s lidmi. Provádějí všechno, co má něco společného se světem obyčejných záležitostí.“[20] „Jsou to přirození vůdcové“[21], kteří lidi nejen ovlivňují, ale daleko spíš je doslova „prohánějí jako stádo“[22].

Stopaři se „nekonečně pídí po praktických pohledech a řešeních.“[23] Své akce vedou „pokradmu, potajmu a klamně tak, aby to jednání člověkem otřáslo.“[24] Jejich motivací není osobní zisk, ale změna vnímání a dokonalost v činech. Utajení vlastních akcí motivuje úsilí o vymýcení vlastní důležitosti, koncept nedostupnosti, praktický účel kontroly situace, ale také nevíra v možnost předávání poznání druhým slovy: „Lidé mají strašně rádi, když jim někdo říká, co mají dělat, ale ještě radši se perou za to, aby nemuseli dělat, co jim bylo doporučeno. Tím zabřednou především do nenávisti vůči tomu, kdo jim radí.“[25]

Jelikož bojovníky v činech nemotivuje vlastní důležitost, rozum, ani obdobné položky lidského mentálního inventáře, nazývají svůj vztah ke světu vědomým bláznovstvím. Toto vědomé bláznovství je jejich modus operandi jednání ve světě běžných záležitostí.

4. 4. 2. 1 Ovládaná pošetilost[26]

 

  1. „Věci, které lidé dělají, nemohou být za žádných okolností důležitější než svět sám. A tak bojovník svět považuje za nekonečné tajemství a lidskou činnost za nekonečné bláznovství.“[27]
  2. „Bojovník si především musí uvědomit, že jeho činy nejsou k ničemu, nicméně musí v činnosti pokračovat, jako by si toho nebyl vědom. To je šamanovo vědomé bláznovství.“[28]

Pro bojovníky je „ovládaná pošetilost jediný způsob, jak jednat sami se sebou, a

s každým a se vším ve světě každodenních záležitostí.“[29] „Don Juan vysvětloval ovládanou pošetilost jako umění ovládaného klamu nebo umění předstírat, že je člověk absolutně ponořen do toho, co bezprostředně dělá, a předstírat tak dobře, že to nikdo od opravdového zaujetí nerozezná. Ovládaná pošetilost není vyložené klamání, nýbrž důmyslný, umělecký způsob, jak zůstat od všeho oddělený, ale současně také neoddělitelnou součástí.“[30]

Ovládanou pošetilostí se bojovníci vztahují i k přesvědčením o světě prostřednictvím představy věřit, aniž bys věřil. Takto nazývají „schopnost manipulovat svá mentální připoutání. Toto umění zdokonalili až do bodu, kdy jsou schopni se upřímně identifikovat s jakoukoliv ideou, jsou schopni jí žít, milovat a až nadejde patřičný okamžik, tak ji bez jakýchkoliv výčitek svědomí odhodit.“[31]

Dalším konceptem blízkým vědomému bláznovství je koncept jednat jen tak/jednat pro tu srandu/jednat bez očekávání odměny. Jde v podstatě o přímé uplatnění ovládané pošetilosti v konkrétní činnosti, která je apriori volena tak, aby neměla pro cvičícího smysl – např. Castaneda měl „poskládat dříví na podpal do vzorců, obkreslit dům nepřetržitým řetězcem koncentrických kroužků…, mést klacíčky z místa na místo, doma nosit černou čepičku, nebo si nejdříve zavazovat levou botu, či zapínat opasek zprava doleva.“[32] A v momentě, kdy se ta která činnost stane rutinou, je třeba s ní přestat. Účelem činnosti bez očekávání odměny je zrušení podmíněnosti dané osobní historií, vlastní sebedůležitostí a socializací.

4. 4. 2. 2 Malý tyran

 

Bojovníci tvrdí, že v převládajících životních podmínkách není stopařství dostatečně  účinné při změnách vnímání, neboť tyto podmínky na nás nevyvíjejí patřičný nátlak. „Aby stopařství dosáhlo co nejvyšší účinnosti, potřebuje malé tyrany v postavení, které je spojeno s velikou mocí a autoritou.“[33] Proto bojovníci tyto malé tyrany aktivně vyhledávají. Když se jim nepodaří na žádného narazit na své stezce, musí z ní sejít a nějakého si najít.[34]

Malým tyranem je myšlen někdo, „kdo buď má nad bojovníkem takovou moc, že rozhoduje o jeho životě a smrti, nebo ho prostě otravuje k šílenství“[35] – „dělá mu ze života peklo“[36]. „V tíživých dobách byl tento typ lidí někým, kdo nám mohl fyzicky ublížit nebo nás dokonce zabít. V dnešních dnech však prakticky už neexistují tyrani takového kalibru. Nicméně díky vysokému stupni osobní důležitosti, kterou si přikládáme, tak jakákoliv osoba, která je v pozici, kterou využívá k tomu, aby nám činila potíže, funguje jako tyran. Bez pomyšlení na útěk se musíme postavit tváří v tvář – nikoliv však tyranovi jako takovému – ale naší vlastní hlouposti.“[37]

Bojovníkovou strategií tedy je malého tyrana najít a čelit mu pomocí stopařství, „dráždit jeho vztek a přitom být v jeho dosahu, ale zároveň rozvíjet účinné strategie.“[38] „Průměrný člověk dělá při střetnutí s malým tyranem tu chybu, že nemá žádnou strategii… Osudovou chybou je, že průměrní lidé se berou příliš vážně. Jejich vlastní činy i jejich pocity, stejně jako činy a pocity malých tyranů, jsou pro ně nade vše důležité. Naproti tomu bojovníci mají  nejen dobře promyšlenou strategii, ale jsou oproštěni od vlastní důležitosti. Prozření, že skutečnost je pouze jednou z interpretací, které si děláme, drží jejich sebedůležitost na uzdě.“[39] Ostatně v situacích střetu s malým tyranem „nás zpravidla nejvíce vyčerpává to, jak se ničí naše sebedůležitost. Každý, kdo má byť zrnko pýchy, je roztrhán na hadry, když ho přinutí cítit se jako nula.“[40]

Při střetu s malým tyranem musí bojovník místo sebelítosti nasadit „ovládání, kázeň, trpělivost a správné načasování“[41]. Musí zmapovat prostředí, silné a slabé stránky a zvláštnosti v chování malého tyrana[42] i za těch nejobtížnějších podmínek – k tomu potřebuje ovládání a kázeň.

„Trpělivost znamená trpělivě čekat, tedy nespěchat a nemít úzkost, ale jednoduše a radostně se zdržovat toho, co je třeba.“[43] Tato trpělivost „znamená duchem zadržet něco, co se má právem stát.“[44] A „smysl pro správný okamžik je vlastnost, kterou se řídí uvolnění všeho, co bylo zadržováno. Sebeovládání, kázeň a trpělivost jsou jako přehrada, za níž se všechno hromadí. Správné načasování je stavidlo v přehradě.“[45] V tento okamžik, kdy je vše připraveno, bojovník poštve tyrana proti sobě samému.

Např. don Juan – vystaven malému tyranovi v podobě parťáka, který ho vykořisťoval, nutil otročit bez jakékoliv odměny a ohrožoval na životě – v takový moment tyrana urazí a zesměšní před významnými svědky. Při útěku před tyranem se schová za připravenými prkny ve stáji nejdivočejšího hřebce, kam by nikdo, kdo není rozpálen vražedným hněvem, nevstoupil. Tyran vstoupí a tím jeho příběh končí…[46]

Ovšem „neznamená to, že bojovník kudy chodí, tudy plánuje, jak někomu provede nějakou zlomyslnost nebo jak si vyrovná staré účty. Shovívavá trpělivost je nezávislá. Pokud se bojovník ovládá, pokud je ukázněný a má smysl pro správnou chvíli, pak trpělivost zajistí, že se dostane každému to, co si zaslouží.“[47] Bojovník ani nechová nenávist vůči malému tyranovi, ani neužívá stejných prostředků jako malý tyran, protože „jednat v hněvu, jednat a neovládat se a nemít dost sebekázně, nemít trpělivost a zdrženlivost, to znamená být poražen… A každý, kdo se přidá k malému tyranovi, je poražen.“[48]

Castaneda k technice střetu s malým tyranem poznamenává: „Darebný tyran je pro většinu z nás nezbytný, protože jsme příliš líní, než abychom se změnili sami od sebe. To on pohne neotřesitelností našeho ‚já‘, která je příčinou rozkvětu našich slabostí. On nás přiměje vidět pravdu – že nejsme důležití – a je ochoten to dokázat svými činy. Naučit se s ním vycházet je jediný skutečně účinný prostředek pro zdokonalení ve stopařství.“[49]

 

4. 4. 3 Sedm principů stopařství[50]

1)      „První princip umění stopování je ten, že si bojovníci sami vybírají bitevní pole. Bojovník nikdy nejde do bitvy, aniž by se seznámil s prostředím.

2)      Druhý princip umění stopování spočívá v odložení všeho, co je nepotřebné. Bojovník věci nekomplikuje. Jeho cílem je jednoduchost. Všechnu svou pozornost použije na to, aby se rozhodl, zda jít či nejít do bitvy. Protože každá bitva je bitvou o život.

3)      A to je třetí princip umění stopování. Bojovník musí být připraven a ochoten postavit se v každém okamžiku k poslednímu boji. Ale nikdy jen tak halabala.

4)      Bojovník se uvolní a vzdá se sebe sama. Nebojí se ničeho. Jen tehdy síly, které vedou lidské bytosti, otevřou bojovníkovi cestu a pomohou mu. Jen tehdy. To je čtvrtý princip umění stopování.

5)      Když se setkají s překážkami, se kterými si nemohou poradit, bojovníci se na okamžik stáhnou. A nechají svou mysl bloudit a zabývají se něčím jiným. Čímkoli. To je pátý princip umění stopování.

6)      Bojovníci stlačují čas. To je šestý princip umění stopování. Každý okamžik má svou platnost. V boji o život je vteřina věčností. Věčností, která může rozhodnout o výsledku boje. Bojovníci jsou zaměřeni na vítězství, a proto stlačují čas. Bojovníci neplýtvají okamžiky.

7)      Aby bylo možno použít sedmého principu umění stopování, je nutné využít i všech předchozích šesti. Stopař se nikdy necpe dopředu. Vždy vykukuje z pozadí scény.

Používáním všech uvedených principů se stopaři naučí tři věci. Za prvé se naučí nebrat se nikdy vážně. Naučí se smát se sami sobě. Když se nebojíš, že budeš vypadat jako hlupák, můžeš udělat hlupáka z kohokoli. Za druhé se stopaři naučí nekonečné trpělivosti. Stopaři nikdy nespěchají, nikdy se neužírají. A za třetí se stopaři naučí schopnosti nekonečné improvizace.“

 

Kapitolu o stopařství uzavřou slova dona Juana: „Člověk oddaný poznání si svou cestu vybírá srdcem a pak po ní jde. Potom se dívá, raduje se a směje se, a potom vidí a ví. Ví, že život stejně skončí příliš brzo, ví, že tak jako všichni ostatní nikam nejde, a protože vidí, ví, že nic není důležitější nebo méně důležité. Jinými slovy, ten, kdo je oddaný poznání, nemá pocty ani hodnosti, nemá rodinu ani jméno ani vlast, má jenom život, který žije, a za těchto okolností jediné pouto, které ho váže k jeho bližním, je právě ovládaná pošetilost.

A tak se ten, kdo je oddaný poznání, snaží ze všech sil, potí se a supí, a když se na něj podíváš, vypadá docela obyčejně, až na to, že ovládá pošetilost svého života. Protože ničemu nepřikládá větší důležitost, může si ten, kdo je oddaný poznání, volit jakýkoliv čin, a jedná pak tak, jako by mu na něm záleželo. Díky své ovládané pošetilosti může říct, že mu záleží na tom, co dělá, a jedná tak, jako by tomu tak bylo, ale přesto ví, že je mu to jedno. Takže když splní, co má, ustupuje v míru, bez ohledu na to, zda jednal dobře či špatně, zda mu všechno vyšlo nebo ne, protože tohle ho vůbec nezajímá.“[51]

 

4. 5 Ztráta vlastní důležitosti

„Pocit důležitosti sebe sama činí člověka těžkým, nemotorným a zbytečným. Aby byl člověk bojovníkem, musí být lehký a pohyblivý.“[52]

V předchozích kapitolách se již objevily zmínky o vlastní důležitosti, mj. je to právě ona, kdo je skutečným terčem střetu s malým tyranem. V rámci Castanedova učení je konstituována termíny sebedůležitost, vlastní důležitost, představa o sobě samém, ego, podléhání egu a brát sám sebe příliš vážně. Cílem bojovníků je tuto sebedůležitost zničit či ztratit, neboť „figuruje ve strategické inventuře bojovníků jako činnost, která spotřebovává největší množství energie, a proto se ji snaží vymýtit.“[53]

Dle Castanedy sebedůležitost vychází ze sebelítosti, říká: „Čarodějové demaskovali vlastní důležitost a zjistili, že je to sebelítost, která se maskuje jako něco jiného… Sebelítost je skutečným nepřítelem a zdrojem lidské ubohosti. Bez určitého množství sebelítosti by si člověk nemohl dovolit být tak důležitý sám pro sebe, jak je. Jakmile se však jednou zapojí síla vlastní důležitosti, začne nabírat na hybné energii. A právě tato zdánlivě nezávislá přirozenost sebedůležitosti jí dává falešný pocit hodnoty.“[54]

K rozhodnutí zničit sebedůležitost bojovníky vede snaha o úsporu vlastní energie[55], ale i další negativní vlivy sebedůležitosti na život jedince. Don Juan to komentuje na osobě Castanedy: „Jsi pro sebe tak příšerně důležitý, že se ti zdá, že máš právo být ze všeho otrávený. Jsi pro sebe tak zatraceně důležitý, že si můžeš dovolit opustit všechno, co nejde podle tvých představ.“[56] „Dokud budeš mít pocit, že jsi ta nejdůležitější věc na světě, nebudeš nikdy schopen skutečně ocenit svět kolem sebe. Jsi jako kůň, který má klapky na očích, vidíš jenom sebe, oddělen od všeho ostatního, a nic víc.“[57]

Sebedůležitost dovoluje člověku nedotahovat věci do konce[58], ignorovat druhé lidi až do stupně smrtelného ohrožení vlastní osoby[59], ignorovat fakt své nevyhnutelné smrtelnosti[60], nechápat se svých příležitostí[61], podléhat vlastním slabostem, být v dosahu druhých čili být dostupný, nepřijímat odpovědnost za své činy atd.

Krom těchto důvodů pro zbavení se sebedůležitosti, Castaneda zvlášť upozorňuje ještě na jeden. A to sice na úzké propojení naši představy o sobě samém a naším ustáleným způsobem vnímání světa. Sebedůležitost je prvkem systému, jímž osmyslňujeme svět kolem sebe – sama je přímo napájena fixovaným způsobem vnímání světa[62]. Odstranění sebedůležitosti ve smyslu tohoto argumentu vede přímo k odblokování účinků našeho interpretačního systému, k tzv. zastavení světa[63].

Ovšem „vlastní důležitost není nic jednoduchého ani naivního. Je na jedné straně jádrem všeho, co je v nás dobré, a na druhé zas jádrem všeho, co je v nás mizerné. Zbavit se té mizerné sebedůležitosti vyžaduje mistrovskou strategii.“ [64] V rámci této strategie se bojovník učí považovat sám sebe za rovného všemu ostatnímu – zachází s rostlinami a zvířaty jako se sobě rovnými – např. mluví k rostlinám[65], zvědomuje si svou rovnost se zvířaty[66], nepokládá lidi za výlučné bytosti a necítí se být jejich výpady o nic více morálně dotčený než výpady divokých šelem[67].

V intencích toho, že sebedůležitost vychází ze sebelítosti, se bojovník tzv. snaží dosáhnout místa bez lítosti (stavu nelítostnosti), tzn. že se snaží zbavit se sebelítosti i lítostivého vztahu k ostatním. Když don Juan záměrnou manipulací s vlastním chováním do tohoto stavu přivede Castanedu, popisuje Castaneda tento stav zvláštní odtažité tvrdosti[68] takto: „Don Juan stál na chodníku a díval se na mě duchem nepřítomný. Upřeně jsem se na něj zadíval s naprosto nebývalým chladem. Ještě nikdy v životě jsem neměl takový pocit. To, co jsem cítil, nebyla nenávist, ba dokonce ani hněv. Nebyl jsem na něj vůbec rozzlobený. To, co jsem cítil, nebyla ani rezignace, ani trpělivost. Zcela určitě to nebyla laskavost. Daleko spíš to byla chladná lhostejnost, děsivý nedostatek lítosti a soucitu. V tu chvíli mi bylo absolutně jedno, co bude dál s donem Juanem nebo se mnou… Měl jsem v sobě cosi, co způsobilo, že jsem byl tvrdý, chladný, výkonný a mlčenlivý.“[69]

K dalším technikám zničení sebedůležitosti patří např. přestat užívat „nástroje k udržování ega“ typu „zrcadla, výstavky akademických titulů, fotek týkajících se osobní historie“[70] a neuctivost vůči egu, jejímž vhodným příkladem budiž kategorizace lidských bytostí dle toho, jak sebedůležitost formuje jejich charakteristiky. Dle této kategorizace se lidé dělí na tři skupiny: chcánky, prdy a zvratky – přičemž chcánky jsou prototypem servilních přítelíčků neschopných vlastních akcí; prdy prototypem nesnesitelných a otravných bytostí, které neustále někoho zahrnují do svých plánů, neustále se cpou dopředu a jsou schopny i zabít jen proto, aby si udržely moc, a zvratky představují jakousi střední kategorii, mají schopnost vytvářet představu o velikých věcech, jež je čekají, staví se na odiv, ale pokud se jim nevěnuje pozornost, odhalí se jejich bezvýznamnost[71].

Bojovníci břitký humor užívají, protože se domnívají že je „jediným prostředkem, jak odradit nutkavost lidského vědomí vytvářet si inventář a těžkopádné klasifikace“[72], a také proto, že „sebedůležitost se nedá porazit útlocitem.“[73]

4. 6 Vnitřní rozhovor

Pokud je vlastní důležitost to, co nás zakotvuje v ustáleném vnímání světa v rámci psychiky jedince a sociálních procesů, pak vnitřní rozhovor se rovná témuž na úrovni čistě technické: „To, čím se lidé zakořeňují v každodenním světě, je vnitřní rozhovor. Svět vypadá tak, jak vypadá, protože si neustále sami sobě říkáme, že vypadá tak a tak.“[74]

„Bez ustání sami se sebou hovoříme o světě. Tímto vnitřním seberozhovorem svět vlastně udržujeme. A když ukončíme tento rozhovor, ve kterém sami sobě vyprávíme o sobě a o našem světě, svět se okamžitě stane takovým, jakým ve skutečnosti je. Naším vnitřním hovorem svůj svět neustále obnovujeme, naplňujeme ho životem a podpíráme jej. A nejen to, pomocí tohoto vnitřního rozhovoru si vybíráme i naší cestu životem. Proto si vybíráme pořád stejné věci znovu a znovu, dokud nezemřeme. Protože dokud nezemřeme, vedeme stále stejný vnitřní             rozhovor.“[75]

Vnitřní rozhovor se rozvíjí jako technika stabilizující naše vnímání – „abychom posílili své vnímání světa a stabilizovali jej na určité úrovni fungování a účinnosti, musíme neustále vést vnitřní rozhovor.“[76] Posléze se však stává faktorem determinujícím naše vnímání a v důsledcích i jednání. A když svá vnímání a skutky vyhodnocujeme, celý proces se zacykluje a my přestáváme být přístupnými podnětům vnějším tomuto systému[77]. Svět, který takto vnímáme, je „svět vytvořený popisem a jeho dogmatickými a nedotknutelnými pravidly, která nás rozum nutí dodržovat a bránit.“[78] „Svět se musí přizpůsobovat svému popisu, to znamená, že popis zrcadlí sám sebe.“[79]

Jelikož „uhelným kamenem šamanismu je změna představy o světě“ [80], snaží se bojovníci fungování vnitřního rozhovoru uvědomovat a snaží se tento vnitřní rozhovor zastavit[81]. „Kdykoli se zastaví vnitřní rozhovor, svět se zhroutí a napovrch vyplouvají neobyčejné fasety nás samých, jež jako by naše slova předtím přísně střežila.“[82] „Vše se stává uskutečnitelným. I ty nejodtažitější představy se stávají dosažitelnými.“[83]

„Uskutečněním opaku vnitřního rozhovoru, tedy vnitřního mlčení, může adept prolomit fixaci“[84] běžného vnímání. Toto vnitřní ticho můžeme chápat jako „zostřené vědomí přítomnosti“[85], „opuštění sama sebe… nechat sám sebe být.“[86]

Bojovníci vycházejí z toho, že „hlavním pohonným palivem pro naše myšlenky jsou neukončené záležitosti, očekávání a obrana ega.“[87] Proto pro dosažení vnitřního ticha užívají principů obecných pro celé Castanedovo učení (ztráta vlastní důležitosti, nedělání[88], smazání osobního příběhu[89], přijetí odpovědnosti za vlastní činy, nedostupnost atd.) a technik specifických pro tento účel – např. zaměřeně pozorovat předměty a jevy[90], či „chodit dlouhé úseky a při chůzi na nic nezaostřovat pohled, na nic se nedívat přímo, nýbrž lehce šilhat a v periferním pohledu udržovat všechno, co se očím samo dává – nezaostřený pohled zaměřit do bodu těsně nad obzorem.“[91]

 

4. 7 Smrt jako rádce

„Když je situace nejasná, bojovník myslí na smrt.

Pomyšlení na smrt je to jediné, co upevňuje našeho ducha.“[92]

Náhled smrti jako rádce odkazuje k nutnosti zvědomění si vlastní smrtelnosti a nejistoty pokračování vlastního života v jakémkoliv dalším okamžiku. Vyhýbavý postoj k vědomí vlastní smrti vede obyčejného člověka k činnostem zbytečným…

  • považuje se za důležitého[93] a vybíjí se v egomanických sporech,
  • setrvává v malichernosti a ubohosti[94],
  • „nechává vše neuzavřené“ [95],
  • svá rozhodnutí neustále odvolává, lituje jich a pochybuje o nich[96] atd.

…a k činnostem vyloženě škodlivým jako je neustále se zaměstnávání nějakou činností spojené s neschopností relaxovat, okamžitý hédonismus bez ohledu na rizika a následky, nedostatečně reflektovaná účast na rituálech a zvycích dané kultury, neustálá narkotizace vlastního těla a vědomí…

Bojovníci, proto aby se těchto ochablostí zbavili, chápou vlastní smrt jako svého rádce: činí rozhodnutí s vědomím vlastní smrti. Pečlivě pátrají po jiných takových „rádcích“ svých rozhodnutí – jako jsou vlastní slabosti, sebedůležitost, pohodlnost, stereotyp aj. – snaží se jich zbavit a učinit svým rádcem především vlastní smrt. „Zaostří pozornost na spojovací článek mezi sebou a svou smrtí, a to bez výčitek, beze smutku a bez starostí, soustředí pozornost na to, že není čas, a nechají svoje skutky proudit podle toho.“ [97]

„Bez jasného vidění smrti neexistuje řád ani střízlivost ani krása. Čarodějové usilují získat tento rozhodující vhled, aby jim pomohl uvědomit si v nejhlubší možné rovině, že nemají absolutně žádnou jistotu, zda jejich život bude pokračovat ještě za chvíli. Tohle vědomí dává čarodějům odvahu být trpělivý, a přece jednat, odvahu smířit se s věcmi, a přitom nebýt hloupý… odvahu být vychytralý, ale nebýt namyšlený, a především dává odvahu být nelítostný, ale nebýt přitom sám pro sebe důležitý.“[98]

Toto vědomí bojovníkovi dále umožňuje přerušit své mechanické zvyky[99]; „zredukovat na minimum věci, které potřebuje;“[100] přijmout odpovědnost za vlastní činy a nenechávat své záležitosti nevyřízené[101]; umožňuje mu vnímat ostatní živé bytosti jako sobě rovné a zvláště dodává jeho rozhodnutím patřičnou důslednost a činům patřičnou razanci.

K prodchnutí svých činů duchem vlastní smrtelnosti bojovník využívá představy každého svého skutku jako poslední bitvy na Zemi. „Všechno, co děláš, může být tvůj poslední skutek na zemi.“[102] „Soustřeďuj pozornost na fakt, že nemáš čas, a nech svoje skutky proudit podle toho. Ať je každý tvůj čin tvou poslední bitvou na zemi. Jedině za takových podmínek budou mít tvoje činy tu správnou moc. Jinak to po celý tvůj život budou jen činy bázlivého a opatrného člověka.“[103]

„Lidé většinou přecházejí od činu k činu bez boje a bez myšlení. Naproti tomu lovec váží každý svůj čin, a protože důvěrně zná svou smrt, postupuje uvážlivě, jako by každý čin měl být jeho poslední bitvou. Jedině hlupák si nevšimne, jakou výhodu má lovec nad svými bližními. Lovec jde do své poslední bitvy s patřičným respektem. Je totiž zcela přirozené, že jeho poslední čin na zemi musí být jeho nejlepším činem. Takhle z toho má příjemné uspokojení. Tím se otupí hrany jeho strachu.“[104]

Z technik zaměřených na uvědomění si smrti uveďme jedno cvičení. „Skládá se z toho, že si pořídíte seznam lidí, které máte rádi, všech, kteří vás zajímají. Jakmile si jej takto roztřídíte podle hloubky citů, které k nim cítíte, tak si je berte jednoho po druhém a přemýšlejte o nich tak, jako by zemřeli… Nemyslete na to, kdy a jak zemřou. Prostě si uvědomte, že jednoho dne zde už nebudou. Odejdou jeden po druhém – jen bůh ví, v jakém pořadí – bez ohledu na to, co uděláte vy, abyste tomu zabránili. Vyvolávat je takovým způsobem jim nijak neublíží – naopak! Aspoň se na ně budete dívat ze správné perspektivy. Dívat se na svět skrze mířidla smrti je něčím zázračným, obnovuje to hodnoty života.“[105]

5. HODNOCENÍ CASTANEDOVA UČENÍ

V následujících kapitolách se pokusím o dosažení hloubky pohledu, o zkřížení perspektiv. Mým plánem je zhodnotit Castanedovo učení širokou/nespecifickou perspektivou člena kultury Západu a poté zhodnotit pozitivní psychologii specifickou perspektivou Castanedova učení.

Nejprve si připravím půdu výkladu pokusem o odstínění určitých koncepcí, kterými je ke Castanedovu učení běžně přistupováno – ovšem z principu hodnocení samého je adekvátní je zmínit v kapitole, která se zaobírá náhledem Castanedova díla z pozic kultury Západu. A poté přejdu k hodnocení samému.

5. 1 Prekoncepce hodnocení Castanedova učení

5. 1. 1 Prizma pravdy

Prizma pravdy štěpí náhled Castanedova díla do opozit typu:

popisované události se staly   x   nestaly

literatura fikce   x   literatura faktu

beletrie  x   odborná literatura.

Tato opozita byla posuzována z různých perspektiv od selského rozumu/common

sense po odborné diskurzy – dílo bylo rozporováno např. z pozic antropologie[106], etnografie[107], etnobotaniky[108]… Prizma pravdy rozděluje autory rozborů Castanedova díla na příznivce a odpůrce. Odpůrci obecně vycházejí spíše z prvních knih (Učení dona Juana, Oddělená skutečnost, příp. Cesta do Ixtlanu), užívají spíše doslovnou interpretaci a svou kritiku zakládají na relevanci Castanedova díla v rámci svých oborů. Jelikož povětšinou shledávají tuto naraci v rámci svých oborů za nerelevantní, neodpovídající konkrétnímu diskurzivními okolí a nedůvěryhodnou, hodnotí ji celkově jako nepravdivou a tedy i neužitečnou.

Příznivci obecně vycházejí z vícera titulů Castanedova díla, ve svých rozborech často uplatňují metaforické čtení a relevanci hledají v rámci filozofických nauk, teoretických[109] a náboženských systémů[110]. Tam, kde nacházejí ideovou shodu, postulují užitečnost Castanedova učení. Přes zjevné rozpory ve vývodech obou dvou táborů, nutno upozornit na fakt, že jak tábor odpůrců, tak (patrně v reakci) i tábor příznivců, akcentují ve svých rozborech ty části Castanedova díla, které jsou v rámci této práce chápány coby nadreálné a z komparace vypuštěny.

 

5. 1. 2 Náhled „dílo svého autora“

V rámci tohoto náhledu je Castanedovo učení namnoze hodnoceno jako dílo konkrétního autora – tzn. že způsobem, kterým je nahlížen Carlos Castaneda, je nahlíženo i to, co zde nazývám Castanedovo učení. Jedná o náhled obdobný prizmatu pravdy (v tomto případě je za kritérium pravdy brána důvěryhodnost autora), přesto jde však o relativně nezávisle operující náhled.

Přibližme si, jak je posuzován Castaneda. Rozdílně ho hodnotí příznivci a odpůrci. Jedni v něm vidí bezúhonného Naguala[111], který je schopen dotknout se čehosi v člověku[112], a vůbec „jednu z nejvýznamnějších postav celé tradice“[113] této nauky. Pro druhé je lhářem, jehož reportáže byly koláží jiných duchovní textů[114]; „padělatelem, žvanilem, chvastounem a podvodníkem[115]; mentálním manipulátorem, bezostyšně tvrdícím sexuálním partnerkám, že jeho sperma při sexuálním styku vstoupí až do mozku a učiní jej dokonalejším[116] a vůdcem sekty, jejíž některé stoupenkyně dle spekulací tisku spáchaly sebevraždu[117].

Obecné povědomí o osobě Castanedy je formováno především jeho mediálním obrazem – ve zkratce ho modelujme takto: ať už to byl „neférově hanobený antropolog či překotně invenční spisovatel“[118], promoval mezi lety 1967 – 1968 na Kalifornské univerzitě v Los Angeles prací Učení dona Juana[119], v níž jsou popsány zážitky po požití halucinogenů a některé zážitky, které jsou z hlediska hlavního euroamerického kulturního diskurzu považovány za nadreálné. Získal doktorát na jaře 1973 za obdobnou práci Cesta do Ixtlanu[120].

Zmíněné práce vydal knižně, rozšířil o dalších deset takových titulů, stal se jedním z nejlépe prodávaných autorů literatury faktu své doby a milionářem[121]. Od 70. do začátku 90. let dvacátého století žil vyhýbavým životem a permanentně lhal o svých osobních údajích v poskytovaných rozhovorech[122]. Opět se objevuje od r. 1992, kdy zakládá společnost Cleargreen, Inc.[123], která má šířit povědomí o soustavě magických cviků zvaných Tensegrita[124]. První seminář Tensegrity se konal v červnu 1993 v Arizoně[125]. Téhož roku se začala scházet užší skupina Castanedových následovníků, tzv. nedělní skupina[126].

V dubnu 1998 Castaneda umírá, brzy nato mizí i několik jeho nejbližších stoupenkyň – auto jedné z nich bylo téhož roku nalezeno v Údolí smrti[127]. V roce 2003 byly poblíž tohoto auta nalezeny lidské pozůstatky[128], jež byly v r. 2006 identifikovány pomocí testů DNA coby dotyčná majitelka auta Patricia Partin[129].

Titulkovitou zkratkou Castaneda byl „velký lhář, ale opravdový přítel“ (TIME[130], zpravodaj SISYFOS[131]), „kmotr hnutí New Age“ (BBC[132], TIME[133]), „guru“ (Pahrump Valley Times [134], Respekt[135]) „tajnůstkářské skupiny oddaných následovníků“ (salon.com[136]), „obyčejný manipulátor“ (SISYFOS[137]), „tajemný podvodník“ (Respekt[138]), „nadaný literát a antropolog, jenž dal svůj nesporný talent do služeb podvodu a zneužívání moci“ (Respekt[139]), „nejúspěšnější literární podvodník 20. století“ (salon.com[140])…

5. 1. 3 Shrnutí

Castaneda byl manipulátor a lhář a jeho dílo se nezakládá na pravdě, je tedy neužitečné – takto by se dal shrnout mediální obraz osoby Carlose Castanedy a hodnocení pravdivosti díla skeptiky, jejichž hlas je ve vědeckých kruzích převažuje. Tyto přístupy nebudu při analýze brát v potaz, neboť:

  • jednou z intencí analýzy je distinkce mezi osobou Castanedy a tím, co zde nazývám Castanedovým učením;
  • v rámci principů etnometodologie Castanedovo učení nahlížím jeho vlastními pojmy, kategoriemi, principy – takže…
    • co se týče spojování Castanedy a Castanedova učení:
      • jedním z naračních faktů Castanedova učení je postulát, že toto učení je předáváno z generace na generaci, jeho původ je označován za neosobní;
      • jedním z principů Castanedova učení je neosobnost (neosobní vztah mezi učitelem a učedníkem, vymazání osobní historie, nedostupnost, vymazání vlastních stop…) i v oblasti vlastních činů;
      • v rámci logiky řečeného tedy nelze Castanedovi připsat „autorství“ daného učení;
    • co se týče pravdivosti Castanedova učení:
      • základním principem ověření čehokoli z Castanedova učení je osobní zkušenost, osobní zvládnutí – nikoliv shoda konceptů, principů s jinými diskurzy (obory apod.);
  • a pokud se ještě vrátím k objektivistickému hledisku skeptiků pravdivosti Castanedova učení, nutno podotknout, že se zde zabývám pouze těmi hledisky Castanedova učení, které nejsou obecně považovány za nadreálné.

 

5. 2 Jádro hodnocení Castanedova učení

Po odstínění prekoncepcí posuzování Castanedova díla se zaměřím na jádro Castanedova učení: jakým způsobem nahlíží svět a lidské bytosti, jaké hodnoty nabízí, co tematizuje a problematizuje, jakými způsoby ho z nitra euroamerického kulturního diskurzu můžeme uchopit?

5. 2. 1 Kontrola

Při rozboru Castanedova učení shledáváme, že jedním z jeho ústředních témat je téma kontroly. Můžeme ho popsat jako kontrolu, ovládání, zvládání; týká se operačních podmínek, interakcí s druhými, vlastního vědomí, zaměření pozornosti, vlastního chování, jednání, vnímání… Prostupuje koncepty:

  • převzetí odpovědnosti[141],
  • strategického postupu[142],
  • nedostupnosti[143] (jako kontrola vlastního vstupu do interakcí),
  • rekapitulace[144] a odstranění rutin[145] (jako odstínění vlivu zvyků a schémat zakotvených opakovanou praxí, emočními prožitky, sliby…)
  • smazání osobní historie[146] (jako odstínění vlivu druhých),
  • stopování[147] a ovládané pošetilosti[148] (jako optimální zvládnutí schopnosti přizpůsobit se jakýmkoliv podmínkám a jednat s lidmi),
  • zbavení se ega[149] a zastavení vnitřního rozhovoru[150] (jako ovládnutí faktorů vlastního prožívání),
  • věřit, aniž bys věřil[151] (coby ovládnutí vlivu abstrakt).

Při zevrubné analýze Castanedova učení zjistíme, že i negativně konstruované

koncepty typu zbavení se ega, zastavení vnitřního rozhovoru či nedostupnosti, jsou v podstatě zaměřeny na zrušení neovládaného původního nastavení života jedince a získání kontroly nad určitými koncepčními celky – bojovník totiž stále nebojuje proti egu, nesetrvává nepřetržitě ve vnitřním tichu a je nedostupný, ale tam, kde se to hodí, bojovník naslouchá egu; fixuje určitou úroveň vnímání vnitřním rozhovorem a činí se dostupným lidem a situacím, jenž jsou mu prospěšní.

 

5. 2. 2 Rozšíření a změna vnímání/vědomí

 

V rámci Castanedova učení jsou vnímání a vědomí považovány za nerozlučné procesy[152], které hrají klíčovou roli v přizpůsobení se životním podmínkám a možnosti jejich ovládnutí. Je nutné je ovládnout a učinit přizpůsobivými – tzn. zrušit jejich původní, neovládané nastavení, které preferuje stále tytéž prvky vnímání, a učinit je přístupným takovým podmínkám, které nutí změnit nastavení vědomí a vnímání.

Ač se v prvních Castanedových knihách objevuje motiv užívání halucinogenů a jimi navozeného změněného vědomí, nejedná se o způsob změny vědomí akcentovaný tímto učením, neboť užití halucinogenů nedokáže samo o sobě prolomit fixaci původní úrovně vnímání[153], oslabuje tělo[154] a nedokáže způsobit změnu dostatečně trvalou, účinnou a tedy i užitečnou. Slovy dona Juana: „Abychom si rozšířili vědomí, neměli bychom se vyhnout žádnému riziku a neměli bychom odmítat žádné prostředky. Měj však na paměti, že jedině ve zdravé mysli se může vědomí rozšířit.“[155]

 

5. 2. 3 Změna

Základním principem světa, jemuž jsme přítomni, je změna. To, že vše podléhá změně, se objevuje i v rutinizacích západního myšlení, v Castanedově učení je však tento aspekt akcentován. Pro bojovníka je svět „tajemný a nezměřitelný“[156], neustále se měnící. Aby mu mohl člověk čelit, musí být přizpůsobivý – sám sebe schopen změnit. Bojovníci této přizpůsobivosti dosahují záměrně:

  • snaží se ovládnout faktory, které ovlivňují jejich život,
  • snaží se vyladit své vědomí na vnímání všeho možného,
  • ruší pouto svých zvyků, rutin, preferencí, averzí…
  • zkratují svá očekávání i očekávání druhých,
  • konceptualizace považují za adekvátní určitým podmínkám a neustále zkoumají svou situaci[157],
  • do interakcí se světem a s lidmi vstupují vědomě, po pečlivém rozhodnutí[158], připraveni k boji – ke své poslední bitvě na tomto světě.

Změna je také naračním a ideovým prvkem Castanedova učení: je třeba změnit se

z obyčejného člověka v bojovníka, a k tomu člověk potřebuje změnit svou představu o světě, změnit své vědomí.

 

5. 2. 4 Jedinec a osobní zkušenost

Středobodem veškerých akcí, jež popisuje a k nimž vyzývá Castanedovo učení, je jedinec. Je apriorním oslovovaným, jeho cesta je tématem Castanedova učení, jeho zkušenost relevancí. Jedincova rozhodnutí jsou operátory toho, co se stane; jedincův prožitek je skutečností. Bojištěm je celý svět, protivníkem vlastní ego coby konglomerát nevědomě převzatých kognitivních a operačních vzorců, vlastní sebedůležitosti, slabostí a dalších energii dostředivě orientujících sil.

V Castanedově učení není jedinec/člověk objektivací nějakého abstraktního principu, je samotným bytím. To on přebírá odpovědnost za své činy, oprošťuje se od vlivů schémat a druhých a vydává se na cestu dalšího osvobození a rozšiřování vlastního vědomí. Osobní zkušenost je základní premisou, axiomem, ale také mírou platnosti a nástrojem korekce celého učení[159].

Ideál prvku jedince zosobňuje bojovník