Anatomie oka a ucha

Zrakové ústrojí

slouží k přijímání zrakových vjemů a jejich převádění do CNS zrakovou dráhou. Skládá se z vlastního orgánu zraku, oční koule a z přídatných orgánů. Všechny tyto součásti jsou uloženy v očnici (orbita).

Oční koule (bulbus oculi) - má stěnu a obsah

Stěna oční koule má tři vrstvy:

a)   zevní vazivovová vrstva - tvoří ji přední průhledná část - rohovka (cornea). Na povrchu je krytá vícevrstevným dlaždicovým epitelem, střední vrstvu tvoří jemná kolagenní vlákna a zadní plocha je pokryta plochým epitelem. Rohovka je bezcévná, ale má bohatou sensitivní inervaci -  patří mezi nejcitlivější místa těla.

Bělima (sclera) tvoří zbylých 5/6 zevní vrstvy stěny oční koule. Je asi 1 mm silná a je tvořena silnými kolagenními vlákny. Vpředu má otvor pro usazení rohovky, na zadním pólu je v řadě míst perforována prostupem cév a nervů. Upínají se do ní okohybné svaly (viz níže).

b) střední vrstva - cévnatka (choroidea) obsahuje bohaté cévní sítě a vpředu se rozšiřuje
v řasnaté těleso (corpus ciliaris), obsahující akomodační sval m. ciliaris, a v duhovku (iris),
se dvěma hladkými svaly (m. sphincter pupillae a m. dilator pupillae) a s otvorem uprostřed –
zornice (pupilla). Barva duhovky je závislá na obsahu pigmentu. Při kontrakci m. sphincter
pupillae je zornička zúžená (miosa), m. dilator pupillae zornici naopak rozšiřuje (mydriasa).

b) vnitřní vrstva (retina, sítnice) obsahuje světločivé buňky – tyčinky a čípky, vrstvy nervových buněk a vláken, které jsou součástí zrakové dráhy, a zevní vrstvu pigmentových buněk, bohatě vyplněných zrny melaninu.

Obr. 1. Schéma stavby oční koule (horizontální řez)

1 - linea visus

2 - optická osa oka

3 - n. opticus

4 - sítnice

5 - cévnatka

6 - bělima

9 - úpon přímého svalu

10 - řasnaté těleso

11 - závěsný aparát čočky

12 - čočka

13 - spojivka

14 - duhovka

15 - rohovka

16 - sklivec

Při pohledu zpředu jsou na zadním pólu retiny patrné dvě skvrny – bílá (discus nervi optici), ve kterém všechna nervová vlákna, tvořící zrakový nerv, opouštějí oční kouli a současně tudy do sítnice přicházejí její výživné cévy (a. a v. centralis retinae), a zevně umístěná žlutá skvrna (macula lutea), místo nejostřejšího vidění s nejvyšší koncentrací čípků. Spojnice vrcholu rohovky a žluté skvrny tvoří optickou osu oka, tzv. linea visus.

Obsah oční koule

a)      čočka (lens) má průměr asi 9 mm a optickou mohutnost 10–17 dioptrií. Její přední plocha se opírá o sklivec. Čočka se skládá z povrchového pouzdra a z vnitřního stromatu, zahuštěného v jádro. Podstatou těchto struktur jsou jemná šestiboká vlákna (fibrae lentis), uspořádaná do hlavních a vedlejších systémů. Čočka je dokonale průhledná, ale v pato­lo­gic­kých stavech může být postižena zákaly. Důležitý je závěsný aparát čočky, což jsou jemná vlákna, spojující její zevní obvod s povrchem řasnatého tělesa. Je-li jeho sval (m. ciliaris) uvolněn, čočka je plošší a oko je zaostřeno na vidění na blízko. Při kontrakci m. ciliaris povolí napětí závěsných vláken, čočka se více vyklene a zaostřuje na dálku. Tyto procesy se nazývají akomodace.

b)     sklivec (corpus vitreum) je rosolovitá hmota, vyplňující vnitřní prostor oční koule nazad od čočky. Podkladem sklivce jsou jemná vlákna tvořící síťovitou strukturu, ve které je rozložena zbylá gelovitá substance. Také sklivec je dokonale průhledný a jeho funkcí je udržování napětí oční koule.

c)      komory oční (camerae bulbi) jsou dvě:

1. zadní komora oční (camera bulbi post.) je prostor mezi přední plochou čočky a zadní plochou duhovky. Komorová tekutina (řídká asi jako slzy) je produkována z povrchu řasnatého tělesa do zadní komory a proudí zornicí do přední komory oční.

2. přední komory oční (camera bulbi ant.), rozložené mezi předním povrchem duhovky a zadní plochou rohovky. V úhlu spojení těchto struktur (tzv. iridokorneální úhel) se komorová tekutina vstřebává do žilního splavu (sinus venosus sclerae).

Cévy a nervy oční koule

a) cévní zásobení oční koule zajišťují větve a. ophthalmica:

-         a. centralis retinae živí sítnici

-         aa. ciliares živí cévnatku, řasnaté těleso a duhovku.

Žilní odtok ze sítnice má stejnou úpravu jako její tepny, ale z cévnatky odvádějí krev čtyři zvláštní žíly (vv. vorticosae) z jednotlivých kvadrantů oční koule.

b)  senzitivní inervace bulbu zajišťují vlákna z 1. větve trigeminu, sympatikus inervuje m. dilator pupilae, parasympatikus pak m. sphincter pupillae a m. ciliaris.

Přídatné orgány oka

A. Okohybné svaly:

-         čtyři přímé (m. rectus superior, inferior, medialis et lateralis)

-          dva šikmé (m. obliquus superior et inferior).

Přímé svaly začínají z vazivového kroužku ve vrcholu očnice, který obemyká n. opticus, jdou přímo vpřed a upínají se do oční koule před jejím největším obvodem (ekvátor). Svými tahy stáčejí oční kouli příslušnými směry.

Šikmé svaly se upínají do zevních kvadrantů tak, že horní stáčí bulbus zevně dolů, dolní šikmý stáčí oko zevně nahoru.

-     m. levator palpebrae superioris je uložen nad m. rectus superior a vede do horního víčka, které svým tahem zdvíhá vzhůru.

Inervace: n. trochlearis inervuje horní šikmý sval, n. abducens zevní přímý sval, všechny ostatní inervuje n. oculomotorius.

B. Vazivový aparát očnice

představuje jednak periostální výstelka očnice, zvaná periorbita, dále jemné fascie, obklopující oční kouli jako kloubní jamka, a tukové těleso (corpus adiposum orbitae), vyplňující všechny zbývající prostory očnice.

C. Víčka (palpebrae)

jsou kožní řasy, uzavírající vpředu vchod do očnice. Rozlišujeme širší víčko horní a užší víčko dolní. Jejich podkladem jsou vazivové tarzální ploténky, upevněné k vnitřní a zevní stěně očnice jemnými vazy. Uvnitř těchto plotének jsou umístěny mazové žlázky (tzv. ječné zrno se vyvíjí po ucpání vývodu žlázek a jejich zánětu). Jejich sekret pokrývá okraje víček a zabraňuje přetékání slz. Zevně od tarzálních plotének je uložena nejmediálnější část m. orbicularis oculi, svírající víčka k sobě. Podkoží víčka je tvořeno jemným řídkým vazivem bez tukových lalůčků, které se v patologických stavech snadno rozšiřuje otokem nebo krevním výronem. Kůže víček je velmi jemná a při okrajích osazena řasami (cilia), které chrání oko před vpadáním cizích těles.

D. Spojivky (tunica conjunctiva)

jsou slizniční vaky, které ze zadních ploch obou víček dvěma výklenky (fornix conjuctivae superior et inferior) na přední část skléry a připevňují se k obvodu rohovky. Na víčkové části spojivek je epitel vícevrstevný cylindrický, na bulbární části mnohovrstevný dlaždicový, který plynule přechází na zevní plochu rohovky. V závislosti na velikosti víček je horní spojivkový   vak daleko prostornější a hlubší než dolní, který lze snadno přehlédnout tahem za dolní víčko kaudálně. Mediální část spojivkového vaku je rozšířena a obsahuje odvodné části slzného aparátu (viz níže).

E. Slzný aparát (apparatus lacrimalis)

tvoří slzná žláza a odvodné slzné cesty.

Obr. 3. Žláza slzní

11- pars orbitalis

12- pars palpebralis

13- ductuli excretorii
16 - lacus lacrimalis

Slzná žláza (glandula lacrimalis) je serozní žláza, uložená zevně pod stropem očnice. Jejím produktem jsou slzy (lacrimae), které jsou secernovány drobnými vývody do horní klenby spojivkového vaku.

Slzy jsou pohyby oční koule a víček roztírány po povrchu rohovky a spojivky a jejich proud celkově směřuje do vnitřního očního koutku. Zde je uložena okrouhlá vyvýšenina (caruncula lacrimalis). V její blízkosti jsou okraje víček rozšířené do dvou malých hrbolků, na jejichž vrcholech jsou drobné otvůrky (punctum lacrimale superius et inferius). Z nich začínají dva tenké zalomené kanálky (canaliculi lacrimales), které odvádějí slzy do slzného váčku (saccus lacrimalis), uloženého v mělkém žlábku slzné kosti na mediální straně očnice. Slzy jsou těmito cestami nasávány při pohybech víček a ze slzného váčku (saccus lacrimalis) stékají dlouhým kanálem (ductus nasolacrimalis) pod dolní skořepu nosní, do dolního průchodu nosního.

Optický systém oka

vytváří na sítnici obrácený a zmenšený obraz vnějšího světa. Je tvořen rohovkou, komorovou vodou, čočkou a sklivcem. Světelný paprsek vstupující do oka se nejprve láme na rohovce, pak znovu na přední ploše čočky a dále na její zadní ploše. Poté prochází sklivcem a dopadá na sítnici. Kontrakce m. ciliaris vyklenuje čočku dopředu, a tím umožňuje zaostření blízkých předmětů.

Při pohledu do dálky se zobrazují na sítnici předměty, z nichž vycházejí paprsky rovnoběžně. Teoreticky leží tyto předměty v nekonečnu – vzdálený bod – protože od 5m není oko schopno akomodace.

Při pohledu do blízka (méně než 5m) musí nastat akomodace, aby vidění bylo ostré. Nejbližší bod, které akomodované oko vidí ostře se označuje jako blízký bod. Jeho vzdálenost od oka závisí na stáří, protože s věkem se snižuje pružnost čočky.

Vzdálenost mezi blízkým a vzdáleným bodem se nazývá akomodační šíře. Její hodnota s věkem klesá, ztrátou pružnosti čočky.

Sluchové a statické ústrojí (organum vestibulocochleare)

Toto ústrojí se dělí morfologicky a funkčně na tři součásti:

a)   zevní ucho

b)  střední ucho

c)      vnitřní ucho, které dále rozdělujeme na část sluchovou a vestibulární.

A. zevní ucho (auris externa)

se skládá z ušního boltce, zevního zvukovodu a bubínku, který je současně přepážkou mezi zevním a středním uchem.

Boltec (auricula) je kožní útvar podložený elastickou chrupavkou. Má podobu charakteristicky zprohýbané mušle, připojené ke hlavě v úhlu 20 až 40°. Jeho dolní okraj je zúžen do lalůčku (lobulus auriculae), tvořeného pouze kůží.

Uprostřed nejhlubší vklesliny v boltci (cavum conchae), je mezi dvěma výběžky (tragus a antitragus) umístěn vstup do zevního zvukovodu (porus acusticus externus).

Kůže boltce má velmi bohaté cévní zásobení, které při úrazech zevního ucha vede ke snadnému vzniku podkožních hematomů, ale na druhé straně se jeho rány dobře hojí.

Zevní zvukovod (meatus acusticus externus) je trubice široká 6 – 10 mm a dlouhá cca 30 mm. Má část kožní, ve střední části je podložen trubicovitou chrupavkou a vnitřní část je kostěná. Je vystlán kůží, z níž v zevní části vyrůstají chlupy (tragi), zabraňující vnikání cizích těles.

V kůži zevního zvukovodu jsou četné mazové žlázy, které produkují ušní maz (cerumen). Podélné osy obou zevních zvukovodů směřují ventromediálně a svírají úhel kolem 80°. Každý zvukovod je však typicky zakřiven v rovině horizontální i frontální, takže nemá přímočarý průběh.

Obr. 4. Sluchové ústrojí

(horizontální řez)

1 - boltec ušní

2 - zevní zvukovod

3 - středoušní dutina

4 - Eustachova trubice

5 - hlemýžď

6 - vnitřní zvukovod

7 - vestibulum

8 - polokruhovité kanálky

Bubínek (membrána tympani) je tenká kruhovitá ploténka, oddělující zevní zvukovod od středoušní dutiny. Na zevním povrchu je kryt mnohovrstevným dlaždicovým epitelem, střední vrstva je vazivová a vnitřní plochu tvoří sliznice s jedno­vrstev­ným plochým epitelem.

Většina plochy bubínku je napjatá a nálevkovitě vtažena mediálním směrem, horní část bubínku je více povolena. Vtažení bubínku je podmíněno tím, že k jeho vnitřní straně pevně přirůstá rukojeť kladívka (viz níže).

Obr. 5. Středoušní dutina (frontální řez)

1  - zevní zvukovod

2  - bubínek

3  - cavum tympani

4  - kladívko

5  - kovadlinka

6  – třmínek

B. Střední ucho (auris media)

je tvořeno středoušní dutinou (cavum tympani), která obsahuje sluchové kůstky. Dozadu na ní navazuje systém dutinek, uložených v proc. mastoideus (celullae mastoideae), a ven­tro­me­diál­ním směrem je spojena s hltanem pomocí Eustachovy trubice (tuba auditiva).

Obr. 6. Sluchové kůstky

1 - malleus

5 - stapes

9 – incus

Sluchové kůstky jsou seřazeny tak, že kladívko (malleus) přirůstá svou rukojetí k bubínku, hlavička je kloubně spojena s kovadlinkou (incus). Ta je uložena pod stropem středoušní dutiny a drobným kloubem je spojena s třmínkem (stapes), jehož baze je vsazena do oválného okénka pyramidy. Kůstky jsou tak seřazeny do oblouku, vyklenutého vzhůru, jehož napětí je regulováno dvěma drobnými svaly (m. tensor tympani a m. stapedius).

Sliznice pokrývá vnitřek cavum tympani i sluchové kůstky, vniká do všech cellulae mastoideae a do Eustachovy trubice. Ta je dlouhá asi 3,5 cm a směřuje šikmo ventromediálně k boční stěně pharyngu, kde je její ústí obkrouženo zesíleným valem podloženým bohatou lymfatickou tkání. Stěna trubice je v horní části kostěná, v dolní části je zpevněna žlábkovitou chrupavkou. Funkcí Eustachovy trubice je vyrovnání tlaku mezi středoušní dutinou, zevním zvukovodem a pharyngem.

C. Vnitřní ucho (auris interna)

je uloženo v pyramidě spánkové kosti. Skládá se z kostěného labyrintu (hlemýžď, vestibulum a tři polokruhovité kanálky), který obsahuje objemově menší blanitý labyrint, tj. vlastní smyslové ústrojí sluchové a vestibulární. Prostor mezi kostěným a blanitým labyrintem je vyplněn řídkou tekutinou – perilymfou.

Hlemýžď (cochlea) představuje 2,5 kostěného závitu, natočeného na kostním kuželu (modiolus), jehož baze tvoří část dna vnitřního zvukovodu. Vlastní sluchové smyslové ústrojí představuje tzv. Cortiho orgán, jehož hlavní součástí jsou dvě řady vláskových smyslových buněk obklopené dendrity neuronů sluchové části VIII. nervu. Nad Cortiho ústrojím je tenká vestibulární membrána, oddělující blanitý hlemýžď vyplněný endolymfou od okolního perilymfatického prostoru.

Převod zvukových podnětů je zajištěn tak, že rázy zvukových vln vstupují do zevního zvukovodu a postupně rozechvívají bubínek, řetěz sluchových kůstek, perilymfu, endolymfu a vlásky smyslových buněk. V nich se mechanické podněty mění na biopotenciály, které jsou registrovány dendrity nervových buněk a přeměněny v nervové vzruchy, přenášené cestou sluchové dráhy do CNS.

Vestibulární ústrojí obsahuje dva váčky, sacculus a utriculus, na které jsou napojeny tři polokruhovité kanálky (canalis semicircularis anterior, lateralis a posterior). Všechny smyslové okrsky ve kterých jsou uloženy vláskové smyslové buňky, jsou pokryté vrstvič­kami hlenu. Maculae staticae jsou navíc pokryty tenkou vrstvou drobných aragonitových krystalku (statolity). V polokruhovitých kanálcích jsou smyslové buňky kryty vysokou hlenovou hrankou (cristae staticae). Při pohybech hlavy a těla dochází následkem různé setrvačnosti k proudění endolymfy, která posouvá krystalky aragonitu po povrchu smyslových buněk ve statických makulách a ohýbá hlenové hranky ve statických kristách. Toto mecha­nické dráždění vyvolává ve smyslových buňkách vznik biopotenciálů, které se přenášejí na dendrity nervových vláken statické části VIII. nervu a dále do CNS po neuronech ves­ti­bu­lár­ní dráhy.¨

Obr. 7. Blanitý labyrint