Historie medicíny

člověka, prevence nemocí a způsobů jejich diagnostiky a terapie, historie procesu vědeckého poznání a zároveň často složité cesty k uplatnění těchto poznatků ve prospěch co nejširšího okruhu lidí se v každé době každého člověka bezprostředně dotýkaly. Určovaly jeho osud a patřily k základním činitelům společenského vývoje vůbec.

Lékařství je rozsáhlým souborem specializovaných věd o zdraví a nemoci člověka ve vztahu k jeho přírodnímu a společenskému prostředí. Svých poznatků aktivně využívá k upevnění a obnovení zdraví člověka. Tuto činnost medicína uskutečňuje ve zcela přesně vymezených konkrétně historických podmínkách, v určitém společenském systému. Nedílnou součástí tohoto systému je zdravotnictví – soustava odborné zdravotnické činnosti, institucí a zařízení určených k péči o zdraví lidí.

Proto jsou dějiny medicíny především historií určité konkrétní a historicky vzniklé společenské činnosti, která je nedílnou součástí obecné historie lidské společnosti. Lékařskou vědu chápeme jako svébytnou a velice významnou součást procesu poznávání přírody, společnosti a kulturního vývoje. Zároveň však také jako výsledek potřeb a požadavků určité společnosti, která pro vývoj lékařské vědy vytváří zcela konkrétní a historicky dané předpoklady.

Dějiny lékařství jsou tedy vědou o lékařství jako historické kategorii, zvýrazněním určité stránky jednotného společenského vývoje. Hlavním úkolem dějin lékařství je zkoumání, poznávání a výklad vývoje lékařské vědy, zdravotnické teorie a praxe z hlediska vývoje společnosti jako celku a jeho ekonomické základny.

Lékařství po roce 1917

Vývoj lékařství v období nejnovějších dějin je charakterizován převratnými objevy ve všech základních oborech biomedicínských věd, výrazným pokrokem v prevenci, diagnostice a terapii nemocí, další postupující specializací lékařské vědy a zároveň stále výraznější potřebou interdisciplinárního přístupu k řešení otázek zdraví a nemoci člověka i růstem dostupnosti kvalifikované lékařské péče o obyvatelstvo stále většího počtu zemí. Jedním z určujících pozitivních rysů ve vývoji moderní medicíny se stala především skutečnost, že v Sovětském svazu a později i v ostatních socialistických zemích se vytvářel jako neoddělitelná součást socialistického systému nový typ zdravotnictví. Socialistická společnost zmnožila možnosti širokého uplatnění výsledků dlouhého vývoje lékařské teorie a praxe.

Avšak ani v období moderních dějin nebyl vývoj lékařství bezkonfliktní a přímočarý. Velká iluze mnoha přírodovědců a lékařů „velkého, přírodovědeckého“ 19. století, že všechny otázky zdraví a nemoci budou vyřešeny rovnoměrně postupujícím přírodovědeckým poznáním etiologie a terapie jednotlivých druhů nemocí, byla mnohokrát vyvrácena – především tragickými důsledky druhé světové války a dalšími válkami, které měly zastavit růst pokrokových sil ve světovém měřítku, zdravotními důsledky vlády fašistických režimů i mnoha dalšími problémy, které přinesl vývoj společnosti, vědy a kultury v posledních desetiletích.

V lékařství moderní doby došlo k rozšíření možností preventivní medicíny, k překonávání teorie a praxe, která oddělovala prevenci od terapie, a k pokusům o organické spojení těchto dvou složek v jednotnou preventivní a léčebnou péči. Tato péče se opírá o pokrok všech oblastí lékařské vědy a její praktické aplikace. Např. chirurgie za posledních padesát let prochází obdobím, kdy od svých základů vytvořených v druhé polovině 19. a na začátku 20. století ( asepse, antisepse, specializace, narkóza a anesteziologie jako samostatný obor, bezpečná krevní transfuze, vznik základních chirurgických škol aj. ) přešla k řešení rozsáhlé přírodovědecké, technické a v neposlední řadě také právní a etické problematiky zpomalování tělních funkcí podchlazováním organismu, „umělého“ srdce a ledvin, náhrady tkání, transplantace orgánů i umělé náhrady cév nebo částí těla. Výrazně stouply terapeutické možnosti lékařství zavedením nových léčiv ( rozvoj chemoterapie, hormonální léčba, antibiotika,…).

Došlo také k výrazným změnám ve struktuře populace. Vzrostl podíl starých lidí a se snížením obecné a dětské úmrtnosti vzrostla střední délka života. Zároveň výrazně klesla porodnost. Se změnami ve způsobu života a díky rozvoji prevence a terapeutických možností medicíny se zásadně změnila struktura úmrtnosti a nemocnosti. Pro obraz patologie v ekonomicky vyspělých zemích v období nejnovějších dějin je charakteristický ústup infekčních a parazitárních nemocí, jež byly ještě na přelomu 19. a 20. století hlavním druhem onemocnění a bez příčin smrti. Již v letech před druhou světovou válkou bylo likvidováno nebezpečí některých zvláště těžkých onemocnění ( cholera, neštovice, mor ). Na nevýznamnou míru byly omezeny parazitární tyfy a prakticky byla zlikvidována malárie. Snížila se úmrtnost na „tradiční“ sociální choroby, především tuberkulóza. Přesto však např. tuberkulóza a venerické nemoci zůstávají nadále v průmyslově vyspělých zemích závažným zdravotnickým a celospolečenským problémem. Úmrtnost na infekční onemocnění poklesla po zavedení sulfonamidů a antibiotik.

Ve struktuře nemocnosti ve vyspělých zemích však vzrostl podíl neinfekčních onemocnění, v první řadě onemocnění srdce a krevního oběhu, zhoubných novotvarů, neuropsychických onemocnění a úrazů. Z toho vyplývají nejenom podstatné úkoly pro současný biomedicínský výzkum v užším slova smyslu. Rozšíření uvedených nemocí je právem dáváno do souvislosti s nervově psychickým přetížením člověka, s ekologickou problematikou moderní civilizace a s dalšími z jejích dosud nezvládnutých negativních důsledků.

Medicína v období po druhé světové válce

Historie medicíny v minulých padesáti letech, od konce druhé světové války, je epochou ohromujících lidských úspěchů. Útok na choroby byl tak dramaticky úspěšný, že si dnes jen těžko dokážeme představit, jaký byl život před rokem 1945 – v době, kdy děti běžně umíraly na obrnu, záškrt a černý kašel, kdy neexistovaly léky na tuberkulózu, schizofrenii, revmatickou horečku a na řadu nemocí, s nimiž lékaři bojovali, v době před operacemi na otevřeném srdci, transplantacemi a dětmi ze zkumavky. Tento pokrok a množství jiných objevů a postupů jsou nesmírným dobrodiním, které zbavilo lidi strachu z nemocí a předčasné smrti a výrazně zmírnilo chronické potíže stáří.

Lékařský pokrok dosažený od konce druhé světové války je dobře známý, ale méně se ví o cestách, jimiž byl dosažen. Dva tisíce let hledali lékaři usilovně a marně „magickou pilulku“, která by jejich pacienty zbavila trápení, a pak – náhle a bez varování – se začaly nové léky valit z laboratoří, jako by biochemici rozbili bank. Ale ještě v roce 1945 byly některé velmi žádoucí zákroky považovány za nemožné: např. transplantace orgánů byla vyloučena, protože neexistoval prostředek, jak potlačit odmítnutí přenesené tkáně; léčení nádorových onemocnění nebylo možné, protože nikdo neznal prostředek, jak selektivně zahubit nádorové buňky. Ale tyto a mnohé jiné překážky byly překonány.

Tabulka 1: Dvanáct mezníků moderní medicíny

V předcházející tabulce ( tab. 1 ) je seznam největších událostí tohoto období, oněch „dvanáct mezníků“ vývoje. Patří sem např. pokles výskytu infekčních chorob ( sulfonamidy, penicilin a očkování dětí ), nové obory chirurgie ( mikrochirurgie, transplantace a náhrada kyčelních kloubů ), velké pokroky v léčení nádorů, duševních nemocí, srdečních chorob a v diagnostických technikách ( endoskop, počítačový tomograf ). Každá z těchto událostí je sama o sobě velkým výkonem lidského ducha, ale když je složíme dohromady, vynoří se celkový obraz. Hodnota takového pohledu do historie medicíny nemusí být zřejmá na první pohled. Richard Horton, editor časopisu Lancet, říká: „Medicína klade stále velký důraz na novinky….žijeme v době, kdy platí rychlost a bezprostřednost.

Každý přehled moderní medicíny musí narazit na čtyři velmi složité jevy, které na první pohled nejsou nijak slučitelné s jejími nespornými úspěchy.

Moderní vědecká medicína v postmoderní době

Kritéria a výzvy pro nastupující století

1. Slavná minulost: české a československé léky

V nedávné minulosti čeští a slovenští vědci objevili nové léky, které se uplatnily ve světovém měřítku: DDAVP, lisurid, pelentan, prothiaden a mnohé další. Po privatizaci českého farmaceutického průmyslu do „cizích“  rukou toto objevování ustalo: první, co udělali noví zahraniční majitelé, bylo to, že zrušili výzkumná oddělení. Dnes sice čeští vědci těží ze sponzorování farmaceutickými firmami, avšak propagují jejich léky, které se jinde vyrábějí. České farmaceutické firmy jsou sponzorsky štědré, v řadě případů podporují klinické zkoušení léků. I když třeba DDAVP ( vysoce účinné analogon antidiuretického hormonu ) se dostal na světové trhy ( byl objeven a vyvinut v Praze ) až díky švédské licenci.

1. Objevování nových léků

Objevování nových léků je to, co nyní z pohledu lékařské vědy lidstvo nejvíce potřebuje. Veřejnost ovlivněná postmoderním myšlením a agitací se právem ptá: Kdy bude lék na nádory, na AIDS, na Alzheimerovu nemoc a na mnohé další choroby? Proč už není, když se na lékařský výzkum vynakládá tolik peněz? Proč už nejsme očkováni proti AIDS? Lékařská věda na to odpovídá: Problém je v tom, že na léky, které jsme vymysleli, vzniká rezistence, takže přestávají působit. Potřebujeme tedy peníze na vývoj dalších léků.

Informační revoluce se přenáší i do designu nových léků a je naděje na rychlé zlepšení. Léky budou konstruovány na základě nových počítačových postupů a nových chemických metod. Analýza lidského genomu přinese úspěchy a už teď se úsilí přenáší od genomiky ( analýza genomu ) do proteomiky ( do objevování bílkovin ). Genomika a proteomika budou podstatně ovlivňovat vývoj léků v příštích desetiletích. Studie lidského genomu a genové terapie vyžadují:

a)    správný výběr a ochranu nemocných, na kterých se budou zkoušet

b)   uvědomění si rizik a ochranu nemocných před nimi

c)    získání informovaného souhlasu testovaných nemocných

d)   omezení nepřiměřených komerčních zájmů

e)    trvalé, důsledné a přísné monitorování výsledků

Už dnes je jasné, že genová terapie, jakkoliv je vidinou budoucnosti ( mohla by zamezit rizikům nádorů, arteriosklerózy, diabetu ), má i svá rizika. Uspěchané a nedostatečně připravené zkoušky genové terapie mohou nemocné poškodit. Genová terapie zatím slibovala mnoho, ale poskytla jen málo: v blízké budoucnosti by tomu mělo být naopak.

1. Co vše se v moderní medicíně musí, smí a nesmí

Moderní lékařský vědec musí své znalosti udržovat na úrovni současného vědeckého poznání. Musí vědět, co je jeho pacientům nebo těm, pro které navrhuje nové léčebné postupy. Musí také vědět, že ne vše, co nalezne na internetu, je ku prospěchu jeho bezprostředních nebo zprostředkovaných pacientů. Musí vědět, že vstupujeme do „postgenomické éry“ a že nejde jen o genom, ale i o komplexitu buněk, vývoje i populací.

Moderní lékařský vědec smí používat všech poznatků přírodní a lékařské vědy jen ku prospěchu svých pacientů, nejen pro svou kariéru. Smí využívat „odměn“ farmaceutických firem, jen pokud je to ku prospěchu jeho nemocných. Smí sdružovat své výzkumné zájmy se zájmy kariérními, jen pokud to prospívá i jeho nemocným. Smí budovat lékařskou vědu jen v souladu se zájmy společnosti i jednotlivých nemocných, musí zachovávat etická pravidla klinických zkoušek

Moderní lékařský vědec nesmí při všem svém konání zanedbávat práva nemocných. Musí se řídit obecnými právy pacientů a hlavně nesmí porušovat jednu ze základních povinností – mlčenlivost. Nesmí porušovat slib mlčenlivosti ani v databázích, do kterých své poznatky vkládá.

1. Pravda pro nemocné

Moderní názor na práva nemocných je spojen také s uznáním práva na jejich neinformo -  vanost. Dříve převládala tendence uchránit nemocné před emočním distresem, který by na ně působil po sdělení všech okolností a případných špatných předpovědí o vývoji jejich nemoci. Ani když si pacient úplnou informaci sám přeje, není jisté, zda je to pro průběh jeho nemoci a pro jeho celkovou duševní pohodu dobré. Patrně je třeba rozlišovat silné nemocné, kteří hodlají učinit závažná rozhodnutí ještě za svého života, a slabé, kteří by nepříznivými zprávami byli poškozeni, dokonce by mohli méně účinně se svou nemocí bojovat. Na pravdu má však nárok každý pacient. Otázku lidských práv nedostal do popředí postmodernismus, ale je součástí vývoje moderní humanistické medicíny.

Závěr

Historie medíny nás stále více přesvědčuje o pravdě, že moderní medicína jde krok po kroku stále dopředu. Že v dnešní době máme nespočetné množství léků na jakékoliv onemocnění. Tento fakt vylučuje např. nemoc AIDS, na kterou se doposud nenašel žádný účinný lék, pouze na zpomalení průběhu nemoci. Ale věřím, že v blízké budoucnosti věda opět postoupí a vynalezne lék, který by zničil virus HIV a nezanechal žádné následky na nemocném.

Při rozvoji stále nových medicínských objevů a léčebných metod je důležité brát v úvahu i jejich nebezpečí pro lidstvo např. klonování lidských buněk. Zatím se tyto pokusy prováděly úspěšně pouze na zvířatech.

Samozřejmě nesmíme zapomenout na moderní lékařské přístroje, které umožňují podrobnou analýzu orgánů a tkání na živém těle zejména počítačová tomografie, magnetická rezonance a scintigrafie.

Moderní medicína se stále vyvíjí a má velkou budoucnost.

Informační zdroje

Knižní

James Le Fanu – Vzestup a pád moderní medicíny ( 2001 )

Vratislav Schreiber – Medicína na přelomu tisíciletí ( 2000 )

Richard Gordon – Podivuhodné dějiny lékařství ( 1995 )

Sherwin B. Nuland – Lékařství v průběhu staletí ( 1998 )

PhDr. Ladislav Niklíček, CSc., MUDr. Karel Štein – Dějiny medicíny v datech a faktech        ( 1985 )