Krev, krevní skupiny a dárcovství krve

 

Tělo muže obsahuje 5 až 6 litrů krve a tělo ženy asi 4,5 litrů. Přesněji by to mělo byt 70 ml na 1 kg hmotnosti. Krev je složena z několika typů krvinek, které tvoří asi 45% celé krve. Ostatních 55% je krevní plazma, což je tekutá složka krve.

Krev plní v těle řadu funkcí, mezi něž patří zejména funkce transportní (přenášení dýchacích plynů, rozvod živin a odvádění zplodin, účast na řízení - přenášení hormonů a vitamínů, rozvod tepla po těle – vyrovnává teplotní rozdíly mezi orgány) a specifickou (udržování homeostázy – osmotického tlaku a pH, obranná funkce, schopnost srážení).

 

3.1. Anatomie krve

3. 1. 1. Krevní tělíska

Počítáme k nim červené krvinky, bílé krvinky a krevní destičky, které však nejsou vlastní buňky, ale vznikají odloučením z velkých buněk kostní dřeně.

3. 1. 1. 1. Červené krvinky – erytrocyty

Jsou to malé, ploché, okrouhlé, bezjaderné buňky, uprostřed ztenčené. Jejich průměr je kolem 7,2 μm. V 1 mm³ krve je jich obsaženo u mužů asi 5 – 5,5 milionů a u žen asi kolem 4,5 milionu..

Červená krvinka obsahuje asi 270 milionů molekul červeného krevního barviva hemoglobinu, jehož barevná skupina hem obsahuje železo, na které se váže kyslík. Tím vzniká oxyhemoglobin. Tato vazba je vratná, ve vlásečnicích se oxyhemoglobin mění na hemoglobin (ve 100 ml krve je 16 g hemoglobinu). Mnohem rychleji a pevněji než kyslík se na hemoglobin váže oxid uhelnatý, proto i množství tohoto plynu vede k otravě z nedostatku kyslíku. Z uvolněného hemoglobinu se tvoří žlučové barvivo bilirubin.

Erytrocyty se tvoří v červené kostní dřeni z jaderných kmenových buněk a asi po 110 – 120 dnech zanikají ve slezině. Při opakovaných ztrátách krve se mohou tyto nezralé červené krvinky objevit i v krvi. Jsou však zachycovány ve slezině, kde dozrávají. Tvorba červených krvinek je řízená zejména erytropoetinem z ledvin. Ten je produkován v závislostí na tlaku atmosférického kyslíku. Proto je jiné množství erytrocytů u lidé žijících v nížinách a jiné u lidí žijících v horách. S nadmořskou výškou (se zmenšujícím se obsahem kyslíku ve vzduchu) se jejich počet zvyšuje. Také plody a novorozenci mají v krvi větší počet erytrocytů (asi 7 milionů v 1 mm³) vzhledem podmínkám přenosu kyslíku z těla matky prostřednictvím placenty. Po porodu dochází k rychlému odbourávání erytrocytů, což se projeví i zvýšeným množstvím žlučových barviv v krvi, a tedy i mírnou novorozeneckou žloutenkou.

K tvorbě erytrocytů je třeba i přísun proteinů, vitamínu B12 a železa. Při jejich nedostatku se objevuje chudokrevnost – anémie.

Sedimentace červených krvinek

Jestliže zamezíme srážení krve (pomocí kyseliny citrónové) rozdělí se jejich součásti podle hmotnosti. Červené krvinky klesají ke dnu zkumavky. U zdravých lidí je sedimentace pomalá ( 5mm.h-1 u mužů, 3-8 mm.h-1 u žen). Rychlost sedimentace závisí na složení plazmy
a zvyšuje se při infekčních a zánětlivých onemocněních. Sedimentace je tedy důležitou nespecifickou zkouškou, která informuje lékaře o vzniku nebo ústupu infekce.

Hematokrit udává podíl buněčných částí krve a krevní plazmy vyjádřený v procentech celkového objemu krve.

 

3. 1. 1. 2. Bílé krvinky - leukocyty

Jsou to pravé buňky, které obsahují jádro. Nemají stálý tvar a jejich množství je 4-10.109 / l krve. Jejich počet však kolísá, např. ráno na lačno je jich méně než po najedení. Také při chorobných stavech se někdy snižuje jindy zvyšuje.

Podle tvaru jádra, barvitelnosti zrnek, granul v cytoplazmě, i podle velikosti se dělí na granulocyty a agranulocyty.

  • Granulocyty tvoří asi 75 % všech bílých krvinek. Granulocyty mají jádra laločnatí nebo nebo nepravidelně podkovitá. Vznikají z kmenové buňky v kostní dřeni. V cytoplazmě mají zrníčka (granula). Podle toho zda se v krevním nátěru barví kyselým barvivem (eozinem), zásaditým barvivem nebo obojími barvivy, dělí se na eozinofilní, bazofilní a neutrofilní.

Neutrofilní granulocyty (50 až 70 %) se barví zásaditými i kyselými barvivy. Mohou měnit tvar a protlačit se tak póry ve stěnách vlásečnic do místa infekce, kam jsou chemicky přitahovány (chemotaxe). Jsou schopny fagocytózy (pohlcují bakterie
a cizorodá tělíska). Obsahují hydrolytické enzymy a zajišťují nespecifickou imunitu. Uplatňují se především v boji proti virům, bakteriím a prvokům. Cizorodé částice poznají na základě pro tělo cizích molekul na jejich povrchu, nebo díky předchozímu označení protilátkami nebo složkami komplementu. Rozpoznanou cizorodou částici fagocytují a uzavřou do membránového váčku. Váček splývá s lyzozómy (měchýřky
s nízkým vnitřním pH, které obsahují hydrolytické enzymy), které pohlcenou částici tráví. Dochází zde také k tzv. oxidativnímu vzplanutí, při kterém vznikají uvnitř váčků s fagocytovanými částicemi reaktivní formy kyslíku (např. peroxid a hydroxylové radikály), které jsou pro mikroorganizmy jedovaté. Fagocyty dále produkují toxický oxid dusnatý a chlornany.

Eozinofilní garnulocyty (1 až 9 %) se barví kyselými barvivy. Jsou schopny fagocytózy, jejich počet stoupá při alergických a parazitárních onemocněních. Jsou schopny vázat protilátky IgE a se podílejí na ochraně před tkáňovými parazitickými červy (např. svalovci nebo krevničky). Jelikož dnes se setkáváme s červy jen zřídka, eosinofilní granulocyty bojují proti náhradním objektům (např. pylovým zrnům)
a vzniká tak alergie.

Bazofilní granulocyty (0,5 %)se barví zásaditými barvivy. Produkují látky
s vazodilatačními (rozšiřují průměr cév) a antikoagulačními (protisrážlivými) účinky, např. heparin, hydrolitické enzymy, histamin. Mohou vázat protilátky IgE. Když se na tyto protilátky naváží, dojde k vylití granulí, v nichž jsou obsaženy hydrolytické enzymy, které ničí patogen a histamin, který způsobuje rozšíření cév a přispívá
k navození zánětu. Histamin zvyšuje také sekreci hlenu na sliznicích, což znesnadňuje uchycení patogenů. Podobnou funkci jako bazofilní granulocyty mají i žírné buňky (mastocyty).

  • Agranulocyty tvoří zbývající část bílých krvinek, zhruba 25 %. Neobsahují barvitelná zrna, mají celistvé jádro.

Monocyty (2-8 %) jsou největší leukocyty s ledvinovým jádrem. Uvolňují se
z endotelových výstelek (sleziny, jater, mízních uzlin, kostní dřeně), které společně
s primárními buňkami ve vazivu (histiocyty) vytváří retikuloendotelovou soustavu (RES).
Cirkulují v krvi jako nezralé krevní buňky, posléze se dostávají do tkání, kde dozrávají ve volné nebo fixované makrofágy (až 5krát se zvětšují až na 80 µm) a fagocytují patogeny. Vyskytují se všude, kde hrozí infekce (plíce, okolí trávicí trubice atd.). Soubor všech fygocytujících makrofágů se nazývá retikuloendoteliální soustava.

Lymfocyty (20-40%) jsou větší než erythrocyty, ale menší než monocyty. Mají velké okrouhlé jádro. B Vznikají z buněk kostní dřeně. Dělíme je na T lymfocyty a
B lymfocyty.

T-lymfocyty dozrávají v brzlíku (thymus) - odtud označení "T". Vykonávají buněčnou imunitu namířenou proti buňkám transplantovaných tkání, nádorovým, napadeným atd. Rozlišují se cytotoxické a pomocné T-lymfocyty - helpery. Cytotoxické
T- lymfocyty jsou schopny zabíjet nádorové buňky a buňky infikované viry. Každá buňka má na svém povrchu části proteinů, které syntetizuje. K tomu slouží molekuly tzv. MHC I (major histocompatibility complex typu I). Je-li na povrchu buňky protein, který by ve zdravé buňce být neměl cytotoxický T-lymfocyt buňku rozpozná a zničí. T-lymfocyty obsahují váčky s perforiny (bílkoviny). Perforiny vytvoří v membráně cílové buňky otvory, kterými unikají do okolního prostředí ionty i organické látky, nebo T-lymfocyt navodí programovanou buněčnou smrt cílové buňky. Pomocné
T-lymfocyty - helpery - (TH), napomáhají rozvoji imunitní reakce podporováním makrofágů nebo B-lymfocytů produkcí cytokinů (hormony imunitního systému).
B-lymfocyty vykonávají humorální (látkovou) imunitu. Dozrávají v kostní dřeni
(u ptáků se však B-lymfocyty stěhují do výběžku kloaky, který zv. bursa Fabricii - odtud jejich označení "B"). B-lymfocyty produkují protilátky (imunoglobuliny)

 

3. 1. 1. 3. Krevní destičky - trombocyty

Jsou to tělíska nepravidelného tvaru. Vznikají v kostní dřeni doškrcováním cytoplazmy obrovských buněk – megakaryocytů. Nemají jádro a žijí jen několik dní. V 1mm3 se nachází 200-300 tisíc krevních destiček, které jsou důležité pro zástavu krvácení. V cirkulaci se běžně nachází 2/3 destiček, 1/3 je uložena ve slezině jako tzv. slezinný pól. Tyto destičky se uvolňují do cirkulace např. při větších krevních ztrátách.

Zástava krvácení Při poranění cévy se na vzduchu rozpadají červené krevní destičky, které uvolňují enzym trombokinázu. Ten za přítomnosti vápenatých iontů přeměňuje protrombin obsažený v krevní plazmě na trombin. Působením trombinu se v krevní plazmě rozpustná bílkovina fibrinogen mění na nerozpustný fibrin (tohoto procesu se účastní řada látek
zv. faktory obsažených v krevní plazmě, destičkách i tkáních, (např. ionty vápníku).
Fibrin vytvoří síť vláken, do které se zachytí krvinky. Vznikne tzv. krevní koláč a poraněná céva se uzavře. Krevním koláčem je vytlačeno krevní sérum, tedy krevní plazma bez fibrinogenu. Po uzavření poraněné cévy působí protisrážlivé faktory (antitrombin, protein C
a plazminogen). Při nedostatku vznikají trombózy, neboli sražená krev v cévách. Ty mohou být zaneseny na jiné místo a ucpat cévu zásobující krví některý orgán. Tehdy dochází
k embolii, jež někdy způsobuje i smrt.

3. 1. 2. Krevní plazma

Je to průhledná nažloutlá tekutina. Obsahuje asi z 92 % vodu, zbylých 8 % tvoří rozpuštěné organické a anorganické látky. Z anorganických látek je to např. chlorid sodný a kyselý uhličitan sodný, které mají význam na osmotický tlak , který odpovídá roztoku NaCl
o koncentraci 0,15 mmol/l, tzv. fyziologickému roztoku. Organickou složku krevní plazmy tvoří především krevní proteiny, dále pak glukóza, tuky, vitamíny, hormony, žlučová barviva
i dusíkaté neproteinové látky jako močovina a kyselina močová. Krevní proteiny jsou albuminy, globuliny a fibrinogen. Albuminy vážou dobře vodu a látky ve vodě nerozpustné, např. tuky v podobě lipoproteidů. Regulují výměnu vody mezi krví a tkáňovým mokem.  Tvoří se v játrech, jejich snížené množství v krvi vede k otokům. Globuliny vznikají v mízní tkáni. Dají se rozdělit do tří frakcí. α a β globuliny mají význam při transportu tuků a železa. γ-globuliny, nyní označované jako imunoglobuliny, jsou protilátky. Proto se při infekčních chorobách zvyšuje jejich počet, což ovlivňuje rychlost sedimentace krvinek. Fibrinogen se vytváří stejně jako albuminy v játrech a důležitou funkci při srážení krve. Krevní cukr, glukóza, je v koncentraci 4,4-5,5 mmol/l. Její hladina v krvi se označuje jako glykémie. Glukóza je významným zdrojem energie a je neustále odebírána pracujícími tkáněmi. Snížený přívod glukózy do mozku vyvolává rychle bezvědomí – hypoglykemické kóma. Největším odběratelem glukózy je pracující svalstvo. Zvýšený množství žlučových barviv zbarví krev do té míry, že se objevuje žloutenka (ikterus). Příčiny tohoto stavu jsou různé, nejčastěji jsou to choroby jater a odvodových cest žlučových. Hladina neproteinových dusíkatých látek odráží metabolismus proteinů a jeich vylučování ledvinami. Proto se jejich množství prudce zvyšuje při selháni ledvin – hovoří se o uremii.

 

4. KREVNÍ SKUPINY

 

Jsou vrozené vlastnosti lidského těla, které nacházíme na všech buňkách. Dvě nejdůležitější klasifikace pro popis lidských krevních skupin jsou AB0 a Rhesus faktor (Rh faktor). Je ale známo dalších zhruba 50 systémů krevních typů. Většina z nich jsou mnohem méně obvyklé než AB0 a Rh. Krevní skupina je určena antigeny na povrchu červených krvinek. Některé
z antigenů jsou čisté bílkoviny, jiné jsou tvořeny bílkovinami s polysacharidy. Nepřítomnost některého z těchto znaků vede k přirozené produkci příslušných protilátek.

4. 1. Skupinový systém ABO

Lidská krev se rozděluje do 4 hlavních skupin - A, B, AB, O, a to podle polysacharidových antigenů na povrchu erytrocytů. Antigen (zkr. Ag) je látka, kterou je tělo schopno rozeznat na základě její struktury jako cizí a proti níž je schopno vyrobit protilátky. Antigeny typu A a B, které nejčastěji způsobují protilátkové reakce se nazývají aglutinogeny. Při aglutinogenech na erytrocytech se v krevní plazmě nacházejí aglutininy (protilátky). Žádný zdravý jedinec nemůže mít aglutinogeny a aglutininy stejného typu, protože by tento systém útočil na vlastní buňky. Antigen - je látka, kterou je tělo schopno rozeznat na základě její struktury jako cizí
a proti níž je schopno tvořit  protilátky. Systém ABO tab. č. 1.

Krev na transfúzi se musí vybrat podle krevní skupiny s ohledem na kompatibilitu (snášenlivost) aglutinogenů, protože při podání inkompatibilní krve vznikne hemolytická reakce. Např. pacient s krevní skupinou A v žádném případě nesmí dostat krev skupiny B, protože pacientova krev obsahuje protilátky anti-B, které by způsobily rozpad krvinek dárcovy krve, což by velmi poškodilo zdraví pacienta (může nastat i smrt).

Lidé s krevní skupinou AB, jsou univerzální příjemci všech krevních skupin, protože jejich krev neobsahuje žádné protilátky.

Lidé s krevní skupinou 0, jsou univerzální dárci pro všechny krevní skupiny, protože jejich krvinky neobsahuj žádné antigeny.

 

4. 1. 1. Dědičnost krevních skupin v ABO systému

Krevní skupiny jsou neměnné, protože jsou vrozené a jsou dány genetickými informacemi od svých rodičů.

Při oplození získá každý jedinec vždy polovinu genetické výbavy od matky a druhou od otce. Proto je každá krevní skupina tvořena dvěma geny (genotyp - jeden gen je od matky a druhý od otce). V konečném výsledku typu krevní skupiny pak záleží na tom, který z těchto dvou genů je silnější (dominantní) a který je slabší (recesivní).

Silnější (dominantní) je gen pro krevní skupinu A a gen pro krevní skupinu B.
Pokud zdědíte oba dominantní geny A i B, projeví se navenek oba a vznikne krevní skupina AB.
Slabší (recesivní) je gen pro krevní skupinu 0. Tento gen je vždy jakoby schován pod dominantními geny A nebo B a je "vidět" pouze pokud jej zdědíte 2x (jeden od matky, jeden od otce, 0+0=00), pouze takto může vzniknout krevní skupina 0.

Příklady vzniku krevních skupin najdeme v tabulce číslo 2.

Při dědičnosti krevních skupin nehraje žádnou roli pohlaví. Možností je samozřejmě více, uvádím jen některé příklady, ale už zde je zřejmé, že rodiče se skupinami AB + 0 nemohou zplodit potomka s AB nebo 0, ale zase na druhou stranu rodiče se skupinami A + B mohou mít klidně potomka 0. Dále platí pravidlo, že potomek nikdy nemůže mít geny ve své krevní skupině, které nemá žádný z jeho biologických rodičů.

Velmi výjimečně (asi 20 známých případů na celém světě) může dojít ke genetické chybě, geny rodičů se jakoby nelogicky zkříží a pak vznikne neodpovídající krevní skupina potomka.

Jednovaječná dvojčata mají vždy naprosto shodnou krevní skupinu, protože pocházejí
z jednoho oplozeného vajíčka, které se po oplození rozdělilo.

Dvojvaječná dvojčata mohou mít různé krevní skupiny, tak jako běžní sourozenci.

4. 1. 2. Podskupiny

Antigenita u skupiny A nemusí být jednotná. Rozlišujeme několik podskupin (A1 - A6) podle antigenity těchto skupin (nejsilnější antigenitu a tudíž nejsilnější reakci s anti-A protilátkami má skupina A1, nejslabší A6). Nižší antigenita je podmíněna nižším procentuálním zastoupením erytrocytů s antigenem A (zbylé erytrocyty mají pouze antigen H).
Obdobná je situace u skupiny B. V případě skupiny AB rozlišujeme podskupiny rovněž
- můžeme se setkat například se skupinou A2B1.

4. 2. Rhesus (Rh) faktor

Rh faktor objevený v krvi opice makak rhesus (odtud název) je aglutinogen obsažený
v erytrocytech asi 85 % lidské populace. Lidé s faktorem se označují jako Rh+ (pozitivní), bez faktoru Rh- (negativní). Proti Rh faktoru nejsou normálně v krvi přítomny protilátky.

4. 2. 1. Výskyt Rh faktoru v různých populacích

Genetické informace ovlivňující Rh faktor se liší podle populace. Tabulka č. 3 zobrazuje předpokládanou četnost Rh typů krve založenou na výskytu příslušných genotypů v populaci.

Z dat vyplývá, že pro lidi s krví Rh− je riskantní cestovat do jiných částí světa, kde jsou zásoby krve Rh− jen malé (obzvláště ve východní Asii). Proto by měly transfúzní stanice
v těchto oblastech podporovat dárce krve evropského původu.

Rh faktor je zapříčiněn skupinou zhruba 40 antigenů, ale nejvýznačnějších je pět antigenů uložených na třech genech:

  • antigen C: genotypy CC nebo Cc
  • antigen c: genotyp cc
  • antigen D: genotypy DD nebo Dd
  • antigen E: genotypy EE nebo Ee
  • antigen e: genotyp ee

4. 2. 2. Význam Rh systému

Při transfuzi krve se musí respektovat Rh faktor. První transfúze negativní krve pozitivnímu příjemci je bezproblémová, podruhé je nebezpečná.

Nejsilnější je antigen D; pokud je antigen D přítomen na povrchu červených krvinek, označuje se krev jako Rh+, v opačném případě pak Rh−. Nejčastěji je označení Rh faktoru spojeno s typem AB0 a zapisuje se např. jako A−. Lidé s krví bez antigenu D nemohou přijímat krev Rh+, protože by si proti antigenu D vytvořili protilátky a darovanou krev by nepřijali – došlo by k hemolytické reakci.

Reakce na přítomnost antigenu D je příčinou tzv. hemolytické nemoci novorozenců. Ta se může projevit v těle matky s krví Rh−, která již porodila dítě s Rh+ otcem (a toto dítě mělo Rh+) nebo obdržela transfúzi krve Rh+. V jejím těle jsou již vytvořeny protilátky anti-D, které mohou ohrozit nový plod. Dříve neřešitelná situace (protože docházelo k úmrtím dalších dětí) se dnes řeší velice jednoduše injekčním podáním antiglobulinu matce po porodu. Děti
s Rh+ narozené matce s Rh- pak mají po narození pouze menší komplikace ve formě novorozenecké žloutenky.

 

 

 

5.  HISTORIE KREVNÍ TRANSFÚZE

 

Léčení krví má dlouhou a zajímavou historii. Od primitivních, mystických představ přes empirické tápání až po vědecky zdůvodněné současné metody hemoterapie vede cesta, na níž bylo třeba postupně vyšetřit celý komplex vzájemně souvisejících dílcích problému.

Důležitost krve, která vzbuzovala zvědavost a úzkost, uvědomovalo si lidstvo již v nejdávnějším starověku. Tuto důležitost uvádějí již starozákonné texty. Více než 400 let před našim letopočtem ztotožnil starořecký přírodní filosof Empedokles krev s životem.

Lidé považovali krev za zázračnou, nadpřirozenou tekutinu, za životní elixír, za všemocný lék, od něhož se očekávalo především omlazení a „mutatio morum“. Proto se prý čachtická paní koupala v krvi zabitých panen, proto Římané pili krev umírajících gladiátoru, kteří byli vzorem síly a odvahy, proto starý umírající papež Inocenc VIII. byl v roce 1492 léčen krví mladíku, kterou pravděpodobně pil.

5. 1. První krevní převod

O transfuzi krve v dnešním slova smyslu se mohlo uvažovat, až když Angličan William Harvey (1578 – 1657) objevil v roce 1616 krevní oběh.Ve své knize Exercitatio anatomica de motu cordis et sanquinis in animalibus, která vyšla v roce 1628, uvedl přesné
a experimentálně doložené údaje o krevním oběhu, které vyvrátily dosavadní spekulativní představy.

První historicky doložený krevní převod se uskutečnil až v roce 1665. Provedl jej v Oxfordu anglický fyziolog Richard Lower (1631 – 1691) mezi dvěma psy, když krční tepnu psa
– dárce spojil stříbrnou trubicí s krční žilou pokusně vykrváceného psa – příjemce.

První ověřenou a technicky úspěšnou transfuzi u člověka provedl v roce 1667 Jean Babtiste Denis (1628 – 1704), lékař Ludvíka XIV. A profesor filosofie a matematiky v Montpellieru
k transfúzi použil krve jehněte. Jeho další pokusy s transfúzemi zvířecí krve člověku však nebyly úspěšné.

V této době se prováděly transfúze krve při různých duševních onemocněních, při sešlosti věkem, dokonce prý i jako prostředek k odstranění nesouladu v manželství apod. Zázraky od transfúze krve se ovšem nesplnily.Mimo to je dnes zřejmé, že transfúze zvířecí krve mohly mít jen škodlivý účinek. Pokud nedošlo k úmrtí nebo aspoň k vážné komplikaci u příjemce, byl objem převedené krve patrně malý.

Neúspěchy s transfúzemi zvířecí krve zdiskreditovaly tuto metodu, takže na sklonku sedmdesátých let XVII. století byly v Anglii, Francii a Itálii pokusy s transfúzemi zakázány.

Do začátku XIX. století opadl zájem o otázky transfúze, až v roce 1816 velmi odpovědně přistoupil ke studiu transfúze krve profesor fyziologie a porodnictví James Blundell (1760 
- 1878), který provedl svou první transfúzi v roce 1819. V roce 1824 vydal knihu o transfúzi krve, v níž zejména zdůraznil správnou zásadu, že člověku lze převádět pouze lidskou krev. Zabýval se též technickým usnadněním transfúze a zkonstruoval několik aparátu. Provedl řadu úspěšných transfúzí u vykrvácených rodiček. Při transfúzi doporučoval velkou opatrnost. Při jakýchkoliv nepříznivých příznacích u příjemce radil transfúzi přerušit, popřípadě použít krev jiného dárce.

V XIX. století se již začínaly tvořit první předpoklady pro rozvoj transfúze, neboť byly získány určité informace o složení krve, o červených krvinkách a jejich funkci, byla známa některá vyšetření krve a prohlubovaly se znalosti o krevním oběhu.

Avšak i při převodech lidské krve byly některé nepředvídatelné neúspěchy (ve více než polovině případů), někdy dokonce úmrtí nemocného, zřejmě v souvislosti s transfúzí. Proto otázka transfúze krve byla považována spíše za diskusní než praktickou. Hodnota krevního převodu byla posuzována velmi zdrženlivě, protože nebezpečí tohoto zákroku bylo značné.

 

5. 2. Objevení krevních skupin

Hlavní příčinou neúspěchů transfúzí byla neznalost krevních skupin. K jejich objevu došlo až v prvních letech XX. století. Teprve po využití tohoto objevu se transfúze mohly stát přiměřeně bezpečným lékařským zákrokem. Nedůvěra k transfúzi byla však v době objevu krevních skupin tak hluboce zakořeněna, že nesmírný význam tohoto objevu si lékaři dost rychle neuvědomili. Trvalo skoro dvacet let, než poznatky o krevních skupinách vstoupily ve všeobecnou známost a než byly zajištěny předpoklady pro běžné vyšetřování krevních skupin, a tím pro široké využití transfúzí.

V roce 1901 uveřejnil Karl Landsteiner práci Uber Agglutinationsercheinungen normaler menschlicher Blute (Wien.Klin.Wschr. 14,1132), v níž podle aglutinačních vlastností rozdělil lidské krve do tří skupin. K tomuto závěru dospěl na základe vyšetření krví menší skupiny osob tím způsobem, že mísil vzájemně krvinky a séra všech vyšetřovaných. Je nutno poznamenat, že Landsteiner neobjevil čtvrtou skupinu pouhou náhodou, žádný z jeho vyšetřovaných totiž tuto skupinu neměl. (Karl Landsteiner se narodil v roce 1868 ve Vídni. Vystudoval lékařství a rozhodl se pro vědeckou dráhu, pro niž mel všechny předpoklady. Po první světové válce, kdy poměry v Rakousku nebyly příznivě pro jeho vědeckou práci,emigroval do Ameriky. Za zásluhy o rozvoj vědy mu byla udělena Nobelova cena vedle rady dalších vyznamenání. Zemřel v roce 1943 v New Yorku).

V roce 1902, tedy za rok po uveřejnění Landsteinerovi práce, jiní vídenští autoři
– A. Decastello a A. Sturli – pozorovali případy, které neodpovídaly žádnému ze tří Landsteinerových pravidel.

První kdo správně roztřídil podle aglutinačních vlastností lidskou krev do čtyř skupin, byl Čech Jan Janský, který práci o svém objevu Hematologické studie u psychotiku uveřejnil
v roce 1907 ve Sborníku klinickém (8,85 –139). Krevní skupiny označil I, II, III a IV.

Jánský se narodil 3.4. 1873 v Praze. V roce 1898 byl promován na doktora veškerého lékařství a v roce 1899 nastoupil na pražskou psychiatrickou kliniku. V roce 1907 se habilitoval z oboru psychiatrie, v roce 1914 byl jmenován mimořádným profesorem psychiatrie a neurologie a v roce 1921 rádným profesorem. Za války na srbské fronte se zhoršila jeho srdeční choroba. I když se v roce 1916 vrátil z fronty, jeho zdraví bylo podlomeno. Zemřel 8.9. 1921 v Černošicích u Prahy. Pochován byl v Praze na Malvazinkách). Podobný objev jako Janský učinil v roce 1910 W. L. Moss v Americe. Také tento badatel označil krevní skupiny římskými číslicemi, ale v obráceném pořadí než Janský.

Toto různé označování krevních skupin bylo pak po radu let příčinou mnoha nesrovnalostí. Proto v roce 1921 výbor amerických vědeckých společností doporučil na základe priority objevu klasifikaci Janského. Až ve třicátých letech byly krevní skupiny všeobecně označovány velkými písmeny A, B, AB a O podle Landsteinera.

Poznatek o krevních skupinách byl poprvé použit při transfúzi v roce 1911 R.Ottenbergem.
V té době von E. Dungern a L. Hirszfeld prokázali, že Mendelův zákon o dědičnosti platí
i pro krevní skupiny.

Po objevu skupinového systému lidské krve ABO byly postupně objevovány další antigenní vlastnosti červených krvinek, které však pro transfúzní praxi jsou méně významné. (např.
v roce 1927 to byl opět Landsteiner spolu s Levinem, který objevil další nový systém MN. Po roce 1946 pak byly objevovány další antigenní vlastnost červených krvinek, jako Kell, Duffy, Kidd, Lutheran a další).

5. 3. Objev Rh faktoru

V roce 1941 byl poznán skupinový systém erytrocytu, z praktického hlediska velmi důležitý. K jeho poznání přispěl opět Landsteiner ve spolupráci s A.S. Wienerem. Tento systém byl nazván Rh podle opice Macacus rhesus, jejíž krvinky byly použity v pokusech, které vedly
k objevu této vlastnosti.Tento objev pak umožnil vysvětlení některých dříve záhadných reakcí po transfúzi, jakož i příčinou hemolytického onemocnění novorozenců – fetální erytroblastózy, a tím i její účinné léčení výměnnou transfúzí v roce 1949.

Objev skupinových vlastností lidské krve, vypracování vhodných laboratorních metod pro jejich zjištění a pro vyšetření slučitelností krve dárce a příjemce mely zásadní význam pro rozvoj transfúze.

Provádění transfúze bylo na počátku XX. století technicky velmi obtížné, protože nebyl znám

jednoduchý a spolehlivý způsob, jak zabránit srážení krve. V té době se spojovala trubicí bud tepna dárce s žilou příjemce, což byl chirurgický výkon, nebo se někdy používalo druhé možnosti, také velmi nepraktické, kdy se odebraná krev defibrinovala vyšleháváním fibrinu, aby se nesrazila. Transfúze tak byla heroický výkon, jemuž se každý vyhýbal.

5. 4. Transfúze na Vsetinsku

5. 4. 1. Počátek transfúzní stanice ve Vsetíně

V kronice města Vsetína jsem se dočetla, že v roce 1932 vybídla správa veřejné nemocnice dne 6. srpna zdravé a mladé občany obojího pohlaví, aby se přihlásili jako dárci krve. Po válce v roce 1948 byla zřízena Národní transfúzní služba a náborem dárců byl pověřen Československý červený kříž. Nemocnice ve Vsetíne byla tehdy zásobována konzervovanou krví z transfúzní stanice tehdejšího krajského města Gottwaldova (dnešní Zlín). V nemocnici byly dávány většinou transfúze přímé (dárce krve daroval krev přímo u lužka nemocného).

5. 4. 2. První odběry krve ve Vsetíně

Podle záznamu ve vsetínské městské kronice přijela stanice Národní transfúzní služby do Vsetína poprvé dne 13.1. 1950. Jako první dárci se přihlásili zaměstnanci Zbrojovky v počtu 30, z diváku dalších sedmnáct a mimoto bylo zapsáno k odběru dalších 34 osob. Po odebrání krve byli dárci pohoštěni obloženými chlebíčky, černou kávou, a každý dostal potravinové lístky na 2,5 kg. masa, 1 kg. rýže, 0,5 kg másla, 12 vajec, 10 dkg čokolády, 1 litr vína, 0,5 kg cukru, 0,25 kg sýra, 10 litru mléka a 1 kg kompotu.

Odběry krve se tehdy prováděly v ordinacích lékařů a v různých hospodských sálech až do roku 1954, kdy byla ve Vsetíně postavena transfúzní stanice. Po zahájení její činnosti byly odběry prováděny převážně v novém oddělení. Výjimečně byl používán odběrový autobus
z Gottwaldova. Byla to vlastně pojízdná transfúzní stanice, která sloužila pouze odběru krve a vyšetření dárců se provádělo den před odběrem. Vsetínská transfúzní stanice prováděla tehdy odběry krve i z části okresu Valašské Klobouky. Nábor dárců prováděl za aktivní účasti zdravotníku z povolání Československý červený kříž.

V roce 1960 byl v rámci územní reorganizace okres Vsetín přičleněn k Severomoravskému kraji a vsetínská transfúzní stanice se orientovala na Krajskou transfúzní stanici v Ostravě, která neměla k dispozici odběrový autobus. Transfúzní stanice vyjížděl pak jen výjimečně
k odběrům krve do Tesly Rožnov, Tesly Valašské Meziříčí nebo do Halenkova, kam byly autobusem ČSAD dovezeny všechny náležitosti potřebné k odběru. Vyšetření dárců, jejich hoštění a odběr se konal v některé místnosti zdravotního střediska.

V roce 1960 začal nábor bezpříspěvkových dárců krve. Do této doby dostávali dárci za každý odběr malé pohoštění a 200 Kčs. Roku 1960 bylo získáno prvních dvacet bezpříspěvkových dárců (jejich počet rok od roku vzrůstal a od roku 1973 jsou všechny odběry krve v našem okrese bezplatné).

S postupem doby se pracovní náplň transfúzní stanice rozšiřovala a dnes je nejen centrem, které, organizuje transfúzní služba v okrese, ale také odborným pracovištěm hematologickým.

 

6. DÁRCOVSTVÍ KRVE

Krev se musí před vlastním zpracováním nejprve odebrat dárci a to předepsaným způsobem a za předepsaných podmínek. Kromě toho dárce musí splňovat předepsaná kritéria.

6. 1. Kritéria způsobilosti dárce krve

Způsobilost dárce krve a jejích složek posuzuje lékař při splnění základních předpokladů
k dárcovství a to na základě rozboru anamnézy, základního lékařského a laboratorního vyšetření. V případě pochybnosti o způsobilosti dárce se vyšetření rozšíří.

Darovat krev v ČR může každá zdravá osoba ve věk 18 - 55 let, vážící více než 50 kg, jehož celkový zdravotní stav a laboratorní nálezy jsou v mezích normy.. Dárce nemusí být občanem ČR, ale měl by zde mít alespoň dlouhodobý pobyt a v každém případě s ním musí být možná dobrá komunikace v češtině.

Darovat krev nemohou osoby, které v minulosti prodělaly infekční žloutenku, zejména typu B nebo C, syfilis, tuberkulózu, břišní tyfus, některé tropické choroby. Po jiných infekčních chorobách jsou z dárcovství vyřazeny pouze dočasně (1 - 2 roky po uzdravení) - např. infekční žloutenka typu A, infekční mononukleóza, brucelóza, borelióza, kapavka apod. Při neinfekčních chorobách různých orgánů (srdce, plíce, trávicí trakt, ledviny, játra apod.) jsou dárci zpravidla vyřazování dočasně nebo trvale, podle závažnosti onemocnění. Po chirurgických výkonech je možné darovat krev podle závažnosti zpravidla do šesti měsíců. Trvale vyřazeni jsou dále lidé
s cukrovkou, těžkými formami alergie, lidé trpící epilepsií, hemofilií a osoby, které byly
v minulosti léčeny hormony hypofýzy.

Z dárcovství jsou též vyloučeny osoby ze skupin se zvýšeným rizikovým chováním, zejména vzhledem k nákaze HIV, jako jsou osoby provozující prostituci, závislé na drogách a alkoholu, ale též muži, kteří provozují vzájemný pohlavní styk.

Podle současných pravidel ženy mohou darovat plnou krev nejvýše 4x ročně a muži 5x ročně, nejkratší interval mezi odběry je 8 týdnů. Jeden odběr plné krve činí 512g (470 ml),
u prvodárců to je 496g čemuž odpovídá 405 ml.

Věková ani anamnestická kritéria se nerespektují u dárců vlastní krve, tj. krve na autotransfuzi. Zde jediným kriteriem je vlastní schopnost dárce krev si darovat, tj. aby odběr krve dárce - pacient snesl.

Co se týče odběrů plazmy metodou plazmaferézy, tak zde pro výběr dárců platí stejná pravidla jako pro dárce plné krve, rozdílná je pouze četnost odběrů, která se řídí.

 

6. 2. Příprava na odběr

Dárce se musí na odběr objednávat téměř ve všech zdravotnických zařízeních, ale nemusí chodit  ke svému praktickému lékaři. 16 hodin před odběrem by se měl omezit příjem mastných a tučných jídel (včetně čokolády, vysokotučných sýrů apod.) a alkoholu.

Na odběr by se nemělo chodit nalačno, ale dárce musí uzpůsobit stravu. Měl by snídat suché pečivo a přijmout velké množství tekutin.

6. 3. Odběrové postupy

6. 3. 1. Odběr plné krve (obr. č. 1)

V této kapitole bych chtěla uvést obecně používané postupy při odběrech dárců plné krve, protože speciálním odběrů, zejména plazmaferézám, se budu věnovat v samostatné kapitole.

 

Dárce, který se dostaví na transfúzní oddělení, se nejprve zaregistruje v kartotéce. Pokud dosud krev nedaroval (nebo nedaroval na dotyčné transfúzní stanici), vyplní si podrobný dotazník, je mu zavedena karta a je zadán do počítačového systému. Na některých pracovištích je dárce evidován pouze počítačem a papírové karty vůbec nevedou. Dále musí dárce podepsat tzv. "informovaný souhlas", tj. že souhlasí s provedením odběru, předepsaných vyšetření, že byl o celé proceduře řádně poučen a že souhlasí s tím, aby byl zařazen do národního registru dárců krve. Dále dárce potvrzuje, že nepatří mezi osoby
s rizikovým chováním vzhledem k nákaze a přenosu infekčních onemocnění, zejména AIDS (tj. provozování prostituce, narkomanie, homosexualita a pod.). Bez podepsání tohoto informovaného souhlasu nemůže nikdo krev darovat.

Před vlastním odběrem jsou nejdříve vyšetřeny vzorky dárcovy moči a krve. Moč chemicky na přítomnost bílkoviny, glukózy, ketolátek, krve, bilirubinu a urobilinogenu. Z krevních testů je to krevní obraz (největší požadavky jsou kladeny na hladinu hemoglobinu, pro dárce více než 120g/l) a jaterní testy. Další speciální testy na hepatitidu a pohlavně přenosné choroby (včetně AIDS) jsou prováděny až po odběru přímo ze získané krve. Dárci je změřena také tělesná teplota.

S výsledky laboratorních testů jsou pak dárci zváni na vyšetření lékařem, který dárci změří tlak a puls a provede základní zběžné vyšetření a - to zejména - provede zhodnocení vyplněného dotazníku, tj. anamnézy. Je - li dárce způsobilý, poznamená to lékař do karty nebo do počítače a dárce může být odebrán. V opačném případě je též proveden záznam a lékař dárci doporučí další postup a informuje jej, jsou-li důvody vyřazení trvalé nebo dočasné a za jakých podmínek bude moci eventuelně krev v budoucnu darovat.

V mezidobí čekání na laboratorní výsledky a odběry je zpravidla dárcům podáváno malé občerstvení, jako čaj a pečivo. Jinak platí zásada, že na odběry by neměli dárci chodit nalačno, zejména ráno je vhodná lehká snídaně a hlavně se předem dostatečně napít. Jediné omezení, na které jsou dárci upozorňováni je, že den před odběrem by neměli jíst nic tučného a pít ve větším množství alkohol.

Vlastní odběr pak provádí odběrové zdravotní sestry ve zvláštní místnosti. Odběr takového množství krve se provádí vleže. Dárce má do žíly zavedenou poměrně širokou jehlu, aby byl co nejvíce usnadněn tok krve ze žíly. Jehla je dobře fixována, aby nemohlo dojít k jejímu vytažení. Dárce má neustále komprimovanou žílu nad místem vpichu a i v průběhu odběru cvičí rukou v zápěstí, aby byl zachován kontinuální tok krve ze žíly.Odběry s provádí zásadně do plastových vaků, které jsou na jedno použití. Zpravidla se nejedná o jednoduché vaky (ty se používají pouze na autotransfúze), ale o celé systémy troj, čtyř i vícečetných vaků, které jsou navzájem napojeny hadičkami a hadička vedoucí od odběrového vaku je zakončena jehlou. Tak je zaručeno, že celý proces odběru a zpracování krve se děje tzv. uzavřeným způsobem, kde jediný kontakt ze zevním prostředím je vpich jehly do žíly dárce.

Jeden odběr by neměl trvat déle než 10 minut. Protože v odběrovém vaku je 50 ml antikoagulačního roztoku, který slouží k zabránění srážení odebrané krve, je potřeba během odběru vak míchat, aby došlo k dokonalému promísení antikoagulačního roztoku
s odebíranou krví. To je možné provádět manuálně nebo pomocí speciálních odběrových vah, na které se vloží odběrový vak, odběrová hadička se protáhne čidlem a svorkou. Váhy po zahájení odběru a jejich spuštění pak automaticky míchají odběrový vak a současně měří hmotnost vaku. Po dosažení cílové (nastavené) hmotnosti (tj. 450 ml krve + 50 ml antikoagulačního roztoku) automaticky zasvorkují odběrovou hadičku a přestanou míchat (obr. č. 2) Tímto zařízením je zajištěn jednak standardní objem všech odebíraných krví a jednak umožní jedné odběrové sestře odebírat více dárců najednou.

Po provedeném odběru sestra dárci ošetří místo vpichu a dárce se odebere na občerstvení, případně obdrží občerstvovací balíček.

Dárcovství krve kontrolované lékařem není zdravému člověku nijak škodlivé. V dnešní době jsou již dostatečně zajištěny sterilní podmínky při odběru, a tím je minimalizováno riziko nakažení dárce např. hepatitidou typu B apod. Po odběru mohou u některých osob nastat komplikace související se ztrátou takového množství krve: nevolnost, závrati, motání hlavy, mdloby. Dárce by proto měl být po odběru alespoň 1 den v klidu, bez namáhavé pracovní činnosti.

6. 3. 2. Speciální odběrové postupy

V této kapitole jsou popsány specielní odběry jednotlivých krevních součástí, tzv. odběry aferetické (aferézy).

Aferézami je možné odebírat samotnou lidskou plazmu (plazmaferéza), krevní destičky
- trombocyty (trombocytaferéza), bílé nebo červené krvinky (leukoferéza nebo erytroferéza).

Původně se tyto odběry prováděly pouze tzv. manuálním způsobem, tj. opakovanými odběry plné krve od dárce s následnou centrifugací, odstraněním příslušné složky a vrácením zbylé krve zpět dárci. Obrovského rozvoje ale aferetické metody dosáhly zavedením přístrojových odběrů pomocí separátorů krevních komponent v druhé polovině 80. a zejména v 90. letech.

 

6. 3. 2. 1. Plazmaferéza

Plazmaferézou je dárci odebrána samotná lidská plazma a krvinky jsou vráceny zpět. Rozvoj plazmaferézy je spojen zejména s rozvojem průmyslového zpracování plazmy na jednotlivé bílkovinné součásti plazmy jako léky - tzv. krevní deriváty. Jedná se zejména o:

Albumin, který se používá jako krevní náhrada při velkých ztrátách, při vážných onemocnění ledvin, jater a dalších onemocněních.

Imunoglobuliny, které pomáhají pacientům s těžkými infekcemi, poruchou imunity a
v poslední době jsou velmi moderním lékem při léčbě tzv. systémových onemocnění.

Faktor VIII (antihemofilický globulin) a faktor IX - jsou nenahraditelnými léky při léčbě vrozené krvácivosti (hemofilie) typu A a B.

Antitrombin III - jedná o důležitý lék při řešení získaných poruch krvácivosti při těžkých chirurgických a gynekologických stavech.

Dalším využitím plazmy je též pochopitelně možnost jejího použití jako plazmy klinické
k přímému podání pacientovi.

V každém případě se plazma po odběru mrazí a ve zmrazeném stavu skladuje.
Jak již bylo řečeno, plazmaferéza se provádí zejména pomocí přístrojů - separátorů. Na odběry plazmy se zpravidla používají tzv. diskontinuální separátory, které používají pouze jeden žilní přístup (tj. vpich pouze jedné jehly do jedné ruky). Odběr probíhá v několika cyklech, kdy v jednom cyklu je odebráno cca 2 dcl krve, která je rozdělena na plazmu a krvinky (podle typu přístroje buď pouze odstředěním nebo současně i membránovou filtrací). Plazma je rovnou sbírána do sběrného vaku a krvinky jsou posléze vráceny zpět do oběhu dárce. Takových cyklů je podle nastaveného objemu odebírané plazmy 7 - 12 a celý proces tvá 30 - 45 minut. Množství odebrané plazmy se zpravidla nastavuje podle hmotnosti dárce na celkových 600- 800 ml. Část odebraného objemu je dárci hrazena dodávkou fyziologického roztoku (tj. 0,9% roztoku NaCl), část je mu dodána jako tekutiny při občerstvení.
Celý popsaný proces probíhá v uzavřeném jednorázovém odběrovém setu, tj. soustavě hadiček, vaků a malého plastového zařízení na rozdělení krve. Krev, plazma a náhradní roztoky v hadičkách jsou poháněny zvenčí peristaltickými pumpami, stejně jako centrifugační modul pomocí vnější hřídelky. Po použití se oddělí vak s plazmou a zbylý set se zlikviduje.
Jedná se o metodu z hlediska kvality odběru, odebrané plazmy a její výtěžnosti velmi efektivní, nicméně finančně dosti náročnou.

Přes poněkud větší diskomfort a časovou zátěž při odběru ve srovnání s odběry plné krve se jedná o výkon, který organizmus dárce méně zatěžuje, protože obnova odebraných tekutin a bílkovin je záležitostí max. 24 hodin. Z tohoto důvodu se odběry plazmy mohou provádět častěji.
Plazmaferéza není ovšem výkon, který slouží pouze k odběru dárců, ale též jako účinný léčebný zákrok při řadě onemocnění, kdy je potřebné odstranit škodlivou látku z těla obsaženou v plazmě, kterou jiným způsobem odstranit nelze (např. dialýzou). Jedná se například při odstraňování nadbytečných bílkovin při mnohočetném myelomu (nádor
z plazmatických buněk nejčastěji v kostní dřeni) nebo lipidů při dědičných hyperlipidémiích.

K léčebným plazmaferézám se pak používají tzv. kontinuální separátory se dvěma žilními přístupy, kdy z jedné paže se provádí odběr a do druhé návrat. Při takovém odběru je ovšem nutné odebrat alespoň 2-3 l plazmy, která se hradí albuminem, zmraženou plazmou a fyziologických roztokem. Doba odběru je 2-3 hodiny.

 

6. 3. 2. 2. Trombocytaferéza

Dnes se odběr trombocytů provádí výhradně pomocí separátorů, zpravidla separátorů kontinuálních se dvěma žilními přístupy. Separátorové krevní destičky se používají zejména pro pacienty s útlumem krvetvorby po radikální protinádorové léčbě cytostatiky a ozařováním a pro pacienty v průběhu transplantace kostní dřeně.

Jeden odběr trvá zhruba 1,5 hodiny a provádět se mohou 1 x za 2 týdny, nejvýše pak 48 x za rok.

6. 3. 2. 3. Leukocytaferéza

Sběr leukocytů metodou leukocytoferézy se provádí poměrně zřídka a pouze na specializovaných pracovištích pro nemnohé případy hematologických chorob s jinak nezvládnutelným naprostým nedostatkem bílých krvinek. Příbuzným a častěji prováděným odběrem (rovněž ve specializovaných centrech) je sběr tzv. kmenových buněk, které mohou nahradit kostní dřeň pro účely transplantace.

 

6. 3. 2. 4. Erytrocytaferéza

Do nedávné doby erytrocytoferézy rozhodně nepatřily mezi rutinně prováděné výkony. Nástup nových technologií umožnil v poslední době rozšíření této metodiky jako standardně
a běžné prováděného odběru, který je velmi efektivní z hlediska získávání potřebných červených krvinek, protože umožňuje během jednoho sezení odebrat 2 plnohodnotné jednotky vysoce kvalitního koncentrátu, při stejně velikém odebraném objemu krve, jako při odběrech plné krve.

Tyto odběry jsou vhodné zejména pro získávání vzácnějších a potřebných krvinek, jako jsou erytrocyty univerzální skupiny 0 Rh negativní, ale i Rh pozitivní a vzácných kombinací dalších krevních antigenů, dále pro účely autotransfúzí. Nově vhodnost tohoto postupu ověřujeme pro účely kryokonzervace (uchovávání za nízkých teplot) erytrocytů a vybudování strategické krevní banky.

Dále jsou erytrocytoferézy využívány jako léčebná metoda při odstraňování přebytečných krvinek při chorobách způsobujících jejich nadprodukci, jako je polycytemia vera.

 

6. 4. Zpracování odebrané krve

Do procesu zpracování nepatří jenom rozdělení odebrané krve na jednotlivé složky, ale veškerá povinná laboratorní vyšetření, označení (štítkování) vaků s transfúzními přípravky
a případně další manipulace před tím, než je transfúzní přípravek uložen do skladovacího boxu.

 

6. 4. 1. Klasický odběr plné krve

Jak již bylo uvedeno, plná krev jako taková, se dnes již prakticky nepoužívá, s výjimkou autotransfúzí, proto každá odebraná krev je zpracována minimálně na erytrocytový koncentrát a plazmu, případně ještě na krevní destičky.

Toto rozdělení, tj. vlastní zpracování krve, je dnes díky plastovým vakům podstatně jednodušší a hlavně bezpečnější z hlediska kvality výsledného přípravku než dříve, kdy byla krev odebírána do láhví. Bezpečnost spočívá zejména v tom, že odběry i zpracování probíhá
v tzv. uzavřeném systému, tj. že při rozdělování a přemisťování jednotlivých krevních součástí nedochází ke kontaktu zpracovávané krve s vnějším prostředím, tj. ani vzduchem. Je to umožněno tím, že na odběrový vak jsou již rovnou hadičkami napojeny další vaky, které jsou určeny pro jednotlivé krevní složky. Jedná se tedy o různé systémy troj-, čtyř-, pětivaků a pod. Po jejich naplnění je pak vak s příslušnou krevní složkou "odpájen" od ostatních vaků. Jediným kontaktem s vnějším prostředím, a porušením uzavřeného systému, je tak pouze zavedení jehly do žíly dárce.

K vlastnímu rozdělení erytrocytů od plazmy dojde odstředěním ve speciální odstředivce při vysoké rychlosti (až 4000 otáček/min) 10-20 min. Dnešní transfúzní odstředivky pojmou najednou až 12 vaků s odebranou krví, jsou chlazené a programovatelné. Po odstředění se vaky opatrně vyjmou z centrifugy a vlastní oddělení, resp. přemístění jednotlivých složek krve se provádí na tzv. krevních lisech, které jsou buď ruční nebo zcela automatizované. Princip spočívá v tom, že se vak s krví, která je již po odstředění rozdělena na plazmu (horní polovina), buffy-coat (tenká bělavá vrstva uprostřed, která obsahuje trombocyty a leukocyty) a erytrocyty (spodní polovina) vloží do otevřeného lisu, tj. mezi 2 plochy, jejímž stlačením se postupně přemístí jednotlivé krevní součásti do satelitních vaků.

Velmi důležitou součástí zpracování krve jsou laboratorní vyšetření. Každá odebraná krev se po odběru vyšetřuje na krevní skupinu a provádí se záchyt tzv. nepravidelných protilátek proti erytrocytům (jejich eventuální přítomnost krev vyřazuje z dalšího použití) a na známky některých krví přenosných infekčních chorob, tj. infekční zánět jater (žloutenku) typu B a C, AIDS a syfilis. Dále se ještě vyšetřuje jeden parametr jaterních testů (ALT), jako také jedna
z případných známek zánětu jater.

Všechna uvedená laboratorní vyšetření se provádí z krve odebrané do zkumavek při odběru dárce.
Zvláštním procesem po oddělení musí projít ještě plazma, a to je tzv. šokové zmrazení. Plazma, která se uchovává v zmrazeném stavu (-25°C a méně), musí být do zmrazeného skupenství uvedena co nerychleji, protože jen takový způsob zabezpečí co nejmenší ztráty aktivity tzv. labilních koagulačních faktorů, zejména faktoru VIII. V praxi šokové zmrazení představuje vložení vaků s plazmou do tzv. šokového zmrazovače, tj. speciálního mrazícího zařízení, kde při teplotě zpravidla nižší než -45°C v kapalinové lázni (lihobenzín) nebo cirkulujícím vzduchem, je plazma do šedesáti minut zmrazena na minimálně -30°C.

Veškeré údaje o zpracování a laboratorním vyšetření se průběžně zapisují, případně automaticky ukládají do počítačového informačního systému, kterým jsou dnes povinně vybavena všechna transfúzní oddělení.

Celý proces zpracování krve je během 2 - 3 dnů ukončen tzv. propuštěním, kdy zodpovědný pracovník (zpravidla lékař) zhodnotí výsledky zpracování a laboratorních testů a každý jednotlivý transfúzní přípravek uvolní k použití nebo vyřadí do likvidace. Po tomto velmi důležitém úkonu jsou vaky s transfúzními přípravky opatřeny štítky, které jsou tištěny přímo na transfúzní stanici speciální termotiskárnou a prostřednictvím počítačového systému.
Na konečném štítku jsou uvedeny všechny důležité údaje týkající transfúzního přípravku, jako je výrobce (transfúzní stanice) a jeho registrační číslo, krevní skupina, množství, složení použitého protisrážlivého roztoku, negativita v předepsaných testech, skladovací podmínky a pod. Většina důležitých údajů je též zobrazena formou čárového kódu.

Nakonec následuje uskladnění přípravků v příslušných expedičních chladících nebo mrazících boxech.

 

6. 4. 2. Speciální odběrové postupy

Protože se jedná o výše popsané tzv. aferetické odběry, při který se odebírá pouze jedna, předem určená, krevní složka, odpadá v tomto případě odstřeďování v centrifugách a rozdělování krve na jednotlivé součásti.

Jinak další postupy (laboratorní vyšetření, eventuelně zmrazení plazmy) jsou totožné se zpracováním odebrané plné krve.

 

6. 5. Léčebné přípravky z krve

 

Vzhledem k tomu, že jednotlivé složky krve mají různé funkce, je možné podávat nemocným odděleně jen tu složku, kterou právě oni potřebují. Tento postup snižuje nebezpečí nežádoucí odpovědi na transfuzi a navíc umožňuje využít krev, odebranou jednomu dárci k léčbě několika nemocných. Pro příklad uvádím v tabulce ceny různých přípravků z krve v tabulce
č. 3.

Transfuzní přípravky jsou léčebné přípravky z odebrané krve připravené přímo na transfuzním oddělení. Jsou to především:

  • PLNÁ KREV představuje krev dárce, odebranou do protisrážlivého a konzervačního roztoku a dále nezpracovávanou. Doba použitelnosti takto připravené krve se pohybuje od 21 do 28 dnů. V současné době má jen omezené použití např. při velkém krvácení.
  • KONCENTRÁT ČERVENÝCH KRVINEK vznikne po oddělení plazmy a případně i vrstvy bílých krvinek a krevních destiček z odebrané krve. Náhrada plazmy vhodným konzervačním roztokem umožňuje delší skladování (až 42 dní) a snižuje riziko nežádoucích reakcí, odstranění bílých krvinek a krevních destiček vede
    k dalšímu snížení tohoto rizika. Červené krvinky jsou podávány v případech, kdy dojde k jejich ztrátě a nebo v případech, kdy je organismus není schopen tvořit. Podle doporučení Světové zdravotnické organizace by mělo být k dispozici asi 40-45 léčebných jednotek červených krvinek na 1000 obyvatel za rok, toto množství je v ČR v současné době dostupné.
  • KONCENTRÁT KREVNÍCH DESTIČEK může být připraven zpracováním odběru plné krve nebo speciálním přístrojovým odběrem, zaměřeným pouze na krevní destičky. Pokud je koncentrát krevních destiček připravován ze standardně odebrané krve, je na přípravu jedné léčebné dávky nutné zpracovat krev od 6 dárců. Při odběru na speciálním přístroji je léčebnou jednotku možné připravit od jednoho dárce. Krevní destičky je možné skladovat nejvýše 5 dní. Nedostatek, který je důvodem k podávání krevních destiček, je nejčastěji vyvoláván jejich sníženou tvorbou při onemocněních krve nebo při protinádorové léčbě. Světová doporučení hovoří o zhruba 3-5 léčebných dávkách na 1000 obyvatel a rok, v ČR jsou dostupné zhruba 2/3 tohoto množství.
  • PLAZMA je tekutá složka krve, pro transfuzní účely se velmi rychle po odběru nebo přímo v průběhu odběru (tzv. plazmaferéza) odděluje od ostatních složek krve a prudce zmrazí. Při tomto postupu si svou funkci zachovají i bílkoviny krevního srážení. Po přípravě je v ČR plazma uložena do karanténních skladů a uvolněna
    k použití až poté, co je zdravotní stav dárce ověřen s nejméně 3 měsíčním odstupem. Plazma ve zmrazeném stavu může být skladována až 2 roky. Důvodem k podání plazmy jsou kombinované poruchy krevního srážení (např. při krevní ztrátě přesahující obíhající objem krve v jednom dni ap.). Ve většině případů je možné místo plazmy podat bezpečnější přípravek ze skupiny krevních derivátů (k přímé léčbě by mělo být použito jen asi 10% odebrané plazmy). V současné době je ČR
    v produkci plazmy soběstačná.
  • KREVNÍ DERIVÁTY jsou hromadně vyráběné léky, vyrobené farmaceutickým průmyslem z lidské plazmy. V průběhu přípravy jsou od sebe odděleny jednotlivé bílkoviny, zbaveny nežádoucích příměsí a podrobeny protiinfekčnímu ošetření (např. tepelné opracování). Plazma odebraná v ČR je zpracovávána ve spolupráci se zahraničními zpracovateli, léky vyrobené v zahraničí se vracejí do ČR. Podle své funkce jsou jednotlivé krevní deriváty podávány různým skupinám nemocných. Albumin je podáván jako náhrada ztraceného krevního objemu při úrazech, krvácení, popáleninách apod. Bílkoviny krevní srážlivosti (koagulační faktory) jsou podávány nemocným s vrozenými nebo získanými poruchami krevní srážlivosti, například při hemofilii. Protilátky jsou podávány osobám zvlášť ohroženým infekcí a nemocným
    s podlomenou obranyschopností. Jsou připravovány jednak přípravky obsahující směs protilátek běžně zastoupených v populaci, jednak přípravky specificky chránící před některou chorobou.

6. 6. Oceňování dárců

Transfuzní služba ve vyspělých zemích je založena na zásadách 1.národní soběstačnosti v krvi a 2. bezpříspěvkového darování krve. Tyto principy byly stanoveny kromě hlediska etického a dále, aby se krev nestala předmětem nežádoucího obchodu, zejména z důvodu bezpečnosti. V tomto ohledu hraje klíčovou roli princip bezpříspěvkových odběrů, protože pouze dárce, který není motivován přímou finanční částkou je z hlediska moderního pojetí dostatečně bezpečný.

Mezinárodně přijatou definici bezpříspěvkového darování krve zformulovala Liga červeného kříže a červeného půlměsíce a její znění je následující:

"Dobrovolní bezpříspěvkoví dárci krve jsou ti, kteří dávají krev, plazmu nebo další součásti krve ze své vlastní svobodné vůle, aniž za to dostali odměnu ve formě peněz nebo něčeho jiného, co může být považováno za ekvivalent peněz, například čas z pracovní doby přesahující čas nezbytný na cestu tam a zpět a na odběr samotný. Malé pozornosti, občerstvení a úhrada přímých cestovních výloh jsou s bezpříspěvkovým darování krve slučitelné".

V České republice morální oceňování bezpříspěvkových dárců krve provádí od roku 1960 Československý, resp. Český červený kříž a to několika stupni, podle počtu bezpříspěvkových odběrů: za 1. odběr je udělen odznak "kapka krve" (obr.č 3), za 10 odběrů bronzová plaketa prof. Janského, za 20 odběrů stříbrná plaketa a za 40 odběrů zlatá plaketa (obr. č. 4). Dále jsou udělovány zlaté kříže (obr. č. 5) III.stupně za 80 odběrů, II.stupně za 120 odběrů a I.stupně za 160 odběrů.

 

6. 6. 1.  Zdravotní pojišťovny a dárci

 

6. 6. 1. 1.  Hutnická zaměstnanecká pojišťovna (205)

Vitaminy obdrží každý dárce krve, plasmy a kostní dřeně po každém odběru.

Vitaminy jsou vydány dárci po odběru na transfúzní stanici. Bude-li dárce absolvovat odběr na transfúzní stanici, která nebude mít k dispozici vitaminy, zakoupí si je v lékárně.

S dokladem o zaplacení, na kterém bude uvedeno jméno, příjmení a rodné číslo pojištěnce, datum nákupu, název vitaminů, zaplacená částka, razítko lékárny a podpis vydávajícího zaměstnance, se pojištěnec dostaví na kterékoliv kontaktní místo HZP, kde mu bude po předložení průkazu pojištěnce a průkazu dárce krve proplacena částka do výše 80 Kč.

Držitele bronzové nebo stříbrné Jánského plakety obdrží balíček vitaminů v hodnotě 300 Kč

Vitaminový balíček může získat pouze dárce, který získal bronzovou nebo stříbrnou Jánského plaketu v roce 2007 a je pojištěncem HZP v době, kdy o vitaminový balíček zažádá. Vitaminový balíček je vydáván po předložení průkazu pojištěnce, průkazu dárce krve a dokladu o získání bronzové nebo stříbrné Jánského plakety na těchto kontaktních místech HZP: Ostrava-Vítkovice, Bohumín, Třinec, Zlín, Brno, Frýdek-Místek a Opava. Na ostatních expoziturách požádejte o zaslání balíčku poštou.

Držitele zlaté Jánského plakety je dána 1 500 Kč na preventivní očkování (poslední dávka proti hepatitidě, 2. a 3. dávka vč. přeočkování proti klíšťové encefalitidě, meningitida, chřipka) nebo na regeneraci organizmu (úhrada permanentky na fitness, aerobik, plavání, saunování, masáže, pobyt v solné jeskyni nebo v poláriu) nebo na léčebné procedury v rámci ozdravně léčebných pobytů v lázních.

Držitel Zlatého kříže obdržé 2000 Kč na stejné služby jako držitel zlaté Jánského Plakety.

 

6. 6. 1. 2. Česká národní zdravotní pojišťovna (222)

Za každý bezplatný odběr získá dárce 5 bodů do bonus programu, které může využít jako peněžní slevu při nákupu vitamínů, brýlí, na ozdravné služby atd.

 

6. 6. 1. 3 Oborová zdravotní pojišťovna zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví (207)

Všem dárcům krve, krevních derivátů a dárcům kostní dřeně OZP poskytuje multivitaminy, které si dárce může vyzvednout po odběru na každém kontaktním místě, pobočce OZP.

 

6. 6. 1. 4. Revírní bratrská pokladna (213)

Dárce obdrží příspěvek do