Profesionální deformace

Nejčastěji jde o :

  • učitele
  • vojáky
  • bezpečnostní pracovníky
  • soudce
  • zdravotníky

    • Profesionální deformace se rozvíjí z tzv. profesionální adaptace – např.zdravotník si zvykne na pohled na nemocné, těžce zraněné, umírající, apod., což je pro vykonávání této práce a současné zachování duševního zdraví nezbytné. Nikdy by však neměla vyhasnout potřeba chápat nemocného jako trpící bytost.

    Při profesionální deformaci vyjadřuje dotyčný takovou míru otrlosti, že na laika činí dojem záměrného cynismu.Např. personál se hlučně a vtipně baví v přítomnosti těžce nebo dokonce i smrtelně nemocného. Přitom to není snaha ublížit, ale projev dlouhodobého neuvědomělého návyku, což však takovéto chování neospravedlňuje!!!

    Typický příklad profesionální deformace je sestra, která nahlédne do ordinace a nahlas zavolá na kolegyni: „No nazdar, zase narvaná čekárna!…..“

    Profesionální deformace s sebou bohužel přináší neuvědomělé neproduktivní chování a dokonce možnost iatropatogenie.

    4.5. kritéria psychického zdraví

    Níže uvedené body jsou potřebné pro udržení psychického zdraví a celkové pohody.

  • zájem o sebe
  • sociální zájem – o druhé, o společnost, o dění ve společnosti, apod.
  • autoregulace – jedinec není závislý na druhý, jedná na vlastní zodpovědnost
  • vysoká frustrační tolerance
  • flexibilita – myšlení se nebrání změnám
  • akceptace nejistoty – celkově větší problém pro ženy
  • alespoň jedna kreativní činnost
  • vědeckost myšlení – rozumovost
  • sebeakceptování – přijetí sama sebe, včetně např. svého těla
  • ochota riskovat
  • dlouhodobě zaměřené potěšení
  • realismus
  • zodpovědnost sám za sebe a své chování, za své chyby

    • Ellis, autor těchto bodů tvrdí, že pokud by někdo dokázal dodržet tyto body, nepotkal by ho vážnější emoční problém.

    4.6. syndrom vyhoření (burn out)

    Syndrom vyhoření lze popsat jako duševní stav objevující se často u lidí, kteří pracují s jinými lidmi a jejichž profese je na mezilidské komunikaci závislá. Tento stav ohlašuje celá řada příznaků: člověk se cítí celkově špatně, je emocionálně, duševně i tělesně unavený. Má pocity bezmoci a beznaděje, nemá chuť do práce ani radost ze života.

    Chronicky vyčerpaní lidé nesnadno přiznávají sobě i jiným své obtíže. Zatajují úzkost, strach, vnitřní neklid a tenzi, únavu, slabost, nervozitu, neschopnost koncentrovat se, poruchy spánku, bolesti hlavy atd. Připadá jim nepatřičné, zejména pokud pracují v pomáhající profesi, si stýskat na zpočátku nepodstatné příznaky. Je jim obtížné dát najevo, že si neví rady sami se sebou, vždyť pracují s lidmi, kteří si se sebou nevědí rady v daleko větší míře.

    Vyhoření není výsledkem izolovaných traumatických zážitků, nýbrž se objevuje jako plíživé psychické vyčerpání, jako dlouhodobé působení stresujících podnětů. Důsledky se dostavují postupně. Počáteční entuziasmus pro práci, uspokojení z prvních úspěchů, nadšení ze seberealizace v povolání se postupně vytrácejí. Začíná se měnit profesionální chování člověka, vytrácí se zájem o klienty, pacienty či uživatele služeb, jejich stesky začínají být na obtíž, jsou odbývány ironickými poznámkami.

    Objevuje se:

  • podrážděnost střídaná skleslostí
  • ztráta sebedůvěry
  • pocit vnitřní prázdnoty

    • Zátěžové situace se postupně přenášejí i do rodinného prostředí. Rodinní příslušníci poznávají, že něco není v pořádku, že se partner či partnerka mění, je podrážděný, hádá se, vybuchuje - houstne domácí atmosféra. Stres z povolání se přelévá do domácího stresu a naopak. Na druhé straně může vyrovnané a harmonické domácí prostředí značně zmírnit intenzitu profesionální zátěže.

    Samozřejmě, že většina zde uváděných příznaků nemusí vždy znamenat, že jde o syndrom vyhoření. Podobné příznaky na sobě můžete pociťovat například ještě řadu dní po prodělané chřipce, ale po jejich odeznění se opět cítíte dobře.

    Některými z uvedených příznaků může začínat i řada jiných nemocí. U syndromu vyhoření záleží na podmínkách, za jakých vykonáváte svoje povolání a na postupných fázích vývoje syndromu. Na následující stránce se můžete pokusit o porovnání, zda vaše nepříjemné pocity a stavy mohou mít souvislost s vaším povoláním...

  • vývoj syndromu burn out

    • Syndrom vyhoření je důsledkem dlouhodobě působícího stresu a nevhodného vypořádávání se s psychickou i fyzickou zátěží. Chronickým stresem trpí především lidé vystavení trvalé zátěži v sociálně-emocionální oblasti.
    Proces, jehož vrcholem je vyhoření, většinou trvá mnoho měsíců až let. Probíhá v několika fázích, které mohou být různě dlouhé.

    Fáze vývoje syndromu vyhoření:

  • nadšení: vysoké ideály, vysoká angažovanost;
  • stagnace: ideály se nedaří realizovat, mění se jejich zaměření. Požadavky klientů, jejich příbuzných, či zaměstnavatele začínají obtěžovat;
  • frustrace: pracovník vnímá klienta negativně, pracoviště pro něj představuje velké zklamání;
  • apatie: mezi pracovníkem a klientem vládne nepřátelství, pracovník se vyhýbá odborným rozhovorům s kolegy a jakýmkoliv aktivitám;
  • syndrom vyhoření: dosaženo stadia úplného vyčerpání - ztráta smyslu práce, cynismus, odosobnění, odcizení, vymizení reflexe vnitřních norem

    • Některé fáze syndromu vyhoření mohou být na člověku výrazně patrné, jiné mohou být jen naznačené a nevýrazné. Někdy si člověk uvědomuje, že je „přepracovaný“, jindy se necítí dobře a neví proč. Příčinu hledá většinou jinde, než ve svém životním rytmu a komunikačních stylech.


    Z poslední fáze úplně rozvinutého syndromu vyhoření je cesta zpět již velmi těžká. Je štěstí, pokud se podaří proces pochopit a zastavit ve fázích frustrace, či apatie.


    Nejlepší předpoklady k tomu, abyste rozvoji burn-out syndromu zabránili, jsou ve fázi stagnace.

    Syndrom vyhoření nevzniká jen z prosté přemíry práce. Rozvoj burn-out syndromu riskujete na příklad když:
    - shledáváte těžké říci „ne“ k dalším a dalším úkolům nebo odpovědnostem;
    - jste pod stálým tlakem náročných úkolů po delší dobu;
    - vaše vysoké nároky vám ztěžují podělit se o práci s kolegy či podřízenými;
    - jste se snažili dosáhnout příliš mnoho cílů po dlouhou dobu;
    - dávali příliš velkou emocionální podporu po dlouhou dobu;

  • inventář projevů syndromu burn out

    • Pokud se chcete dozvědět více o projevech vyhoření, a to již podrobněji a z hlediska více rovin, vyplňte následující dotazník - Inventář projevů syndromu vyhoření...

    (zaškrtněte u každé položky, do jaké míry se vás jednotlivé výpovědi týkají)

    vždy

    často

    někdy

    zřídka

    nikdy

    počet bodů

    4

    3

    2

    1

    0

    1. Obtížně se soustřeďuji

    4

    3

    2

    1

    0

    2. Nedokáži se radovat ze své práce

    4

    3

    2

    1

    0

    3. Připadám si fyzicky „vyždímaný/á“

    4

    3

    2

    1

    0

    4. Nemám chuť pomáhat problémovým klientům

    4

    3

    2

    1

    0

    5. Pochybuji o svých profesionálních schopnostech

    4

    3

    2

    1

    0

    6. Jsem sklíčený/á

    4

    3

    2

    1

    0

    7. Jsem náchylný/á k nemocím

    4

    3

    2

    1

    0

    8. Pokud je to možné vyhýbám se odborným rozhovorům s kolegy

    4

    3

    2

    1

    0

    9. Vyjadřuji se posměšně o příbuzných klienta i o klientech

    4

    3

    2

    1

    0

    10. V konfliktních situacích na pracovišti se cítím bezmocný/á

    4

    3

    2

    1

    0

    11. Mám problémy se srdcem, dýcháním, trávením, apod.

    4

    3

    2

    1

    0

    12. Frustrace ze zaměstnání narušuje moje soukromé vztahy

    4

    3

    2

    1

    0

    13. Můj odborný růst a zájem o obor zaostává

    4

    3

    2

    1

    0

    14. Jsem vnitřně neklidný/á a nervózní

    4

    3

    2

    1

    0

    15. Jsem napjatý/á

    4

    3

    2

    1

    0

    16. Svou práci omezuji na její mechanické provádění

    4

    3

    2

    1

    0

    17. Přemýšlím o odchodu z oboru

    4

    3

    2

    1

    0

    18. Trpím nedostatkem uznání a ocenění

    4

    3

    2

    1

    0

    19. Trápí mě poruchy spánku

    4

    3

    2

    1

    0

    20. Vyhýbám se účasti na dalším vzdělávání

    4

    3

    2

    1

    0

    21. Hrozí mi nebezpečí, že ztratím přehled o dění v oboru

    4

    3

    2

    1

    0

    22. Cítím se ustrašený/á

    4

    3

    2

    1

    0

    23. Trpím bolestmi hlavy

    4

    3

    2

    1

    0

    24. Pokud je to možné, vyhýbám se rozhovorům s klienty

    4

    3

    2

    1

    0

  • vyhodnocení inventáře projevů burn-out

    • Do níže uvedených řádků zapište vždy vedle čísla položky počet bodů, který jste u této položky zaškrtli.
    Potom v každé řádce sečtěte výsledky pro každou rovinu dotazníku zvlášť.
    Z dosažených hodnot v každé řádce můžete vyčíst svůj individuální stresový profil.
    Maximální hodnota bodů v jedné rovině je 24, minimální - 0 bodů.
    ___________________________________________________________________________
    Rozumová rovina:
    položky č. 1...... + č. 5...... + č. 9...... + č. 13...... + č. 17....... + č. 21...... = .......... bodů

    Emocionální rovina:
    položky č. 2...... + č. 6...... + č. 10...... + č. 14...... + č. 18...... + č. 22...... = .......... bodů

    Tělesná rovina
    položky č. 3...... + č. 7...... + č. 11...... + č. 15...... + č. 19...... + č.23...... = ........... bodů

    Sociální rovina
    položky č. 4...... + č. 8...... + č. 12...... + č. 16...... + č. 20...... + č. 24...... = ........... bodů
    ___________________________________________________________________________

    Rovina rozumová + emocionální + tělesná + sociální...... Celkem = ........… bodů
    (podrobný popis potíží charakterizujících jednotlivé roviny uvádíme na následující stránce)

    Součtem všech čtyř rovin získáte celkovou míru vaší náchylnosti ke stresu a syndromu vyhoření. Maximální hodnota celkového součtu je 96, minimální 0


    Pamatujte, že se nejedná o hodnotící test ale pouze o orientační zjištění, ve kterých složkách osobnosti není u vás vše v pořádku.
    Vysoké hodnoty celkového součtu bodů ještě nemusí svědčit o vašem syndromu vyhoření. Spíše mohou být podnětem k dalšímu pátrání po vašem životním stylu, resp. po vašich stylech chování a vypořádávání se s problémy.

    Praktické využití výsledků testu: vysoké hodnoty součtu bodů v některé z uvedených rovin vám napovídají, které složce své osobnosti se více věnovat.


    Nyní, když si na základě vyhodnocení inventáře dokážete představit jak jsou definovány jednotlivé roviny syndromu vyhoření, vám bude srozumitelnější i následující stránka.
    V jednotlivých rovinách lidské psychiky - rozumové, emocionální, tělesné a sociální, hodnotí syndrom vyhoření mezinárodní klasifikace nemocí ...

  • obraz burn out


    •  1) psychické příznaky

    Kognitivní rovina (poznávací a rozumová)

  • ztráta nadšení, schopnosti pracovního nasazení, zodpovědnosti
  • nechuť, lhostejnost k práci;
  • negativní postoj k sobě, k práci, k instituci, ke společnosti, k životu
  • únik do fantazie
  • potíže se soustředěním, zapomínání

    • Emocionální rovina

  • sklíčenost, pocity bezmoci, popudlivost, agresivita, nespokojenost
  • pocit nedostatku uznání

    • 2) tělesné příznaky

  • poruchy spánku, chuti k jídlu, náchylnost k nemocím, vegetativní obtíže (srdce, dýchání, zažívání)
  • rychlá unavitelnost, vyčerpanost svalové napětí, vysoký krevní tlak

    • 3) sociální vztahy

  • ubývaní angažovanosti, snahy pomáhat problémovým klientům
  • omezení kontaktu s klienty a jejich příbuznými
  • omezení kontaktů s kolegy
  • přibývání konfliktů v oblasti soukromí
  • nedostatečná příprava k výkonu práce

    • Příznaky syndromu vyhoření provázejí nejenom jednotlivce samého, ale i kvalitu jeho práce, postižení bývají častěji nemocní a déle setrvávají v nemoci. Často se problém rozpozná velmi pozdě, než okolí diagnostikuje stav jako postižení.

    Postižení burn-out syndromem se týká nejčastěji těchto profesí:

  • zdravotních sester
  • ošetřovatelů
  • pracovníků na oddělení intenzivní péče
  • sociálních pracovníků, lékařů, psychoterapeutů, právníků
  • policistů
  • učitelů, kteří jsou především postiženi
  • dále všech, kteří přicházejí do styku s člověkem v nouzi, v náročných životních situacích,
    často těch, kteří se s velkou radostí a horlivostí zapojili do svého povolání,trpení postihne především ty, kteří s velkým idealismem přistupují ke svému povolání.
  • postoje k zátěžovým situacím

    • Postoje i chování člověka vedoucí k chronickému vyčerpání, až k vyhoření, se dají do jisté míry korigovat. Nejprve byste měli znát své osobní vzorce chování, které v zátěži nejčastěji uplatňujete.

    Svoji reakci na zátěž a stres si nevybíráte, ale obvykle se chováte v souladu se svým temperamentem a charakterem a také podle toho, jak jste již od dětství naučeni se chovat. Způsoby vašeho chování jsou často neuvědomělé.


    Typy chování, kterými se snažíte bojovat proti nepřiměřené zátěži, se dají rozdělit do následujících kategorií:

    1. I. Direktivně aktivní chování
  • náročné na zvládání emocí
  • vhodné spíše pro šéfa, či samostatně pracujícího
  • pozitivní z hlediska profese i vlastní osobnosti

    • Projevy: Snaha ohraničit se vůči nepříjemným podnětům, nepouštět si všechny problémy „k tělu“, získat od nich odstup. Učit se regulovat své emoce, vyhýbat se hněvu, zlepšovat své postoje ke smířlivosti, „malé věci řešit rukou mávnutím“.

    1. II. Nedirektivně aktivní chování
  • náročné na schopnosti vyjít s druhými lidmi
  • vhodné spíše pro kolektiv spoluzaměstnanců
  • pozitivní z hlediska profese i osobnosti

    • Projevy: Snaha o vypovídání se, získání opory u druhých, snaha o zapojení kolegů a dalších lidí do problémů. Navazování přátelství mimo profesi, aktivní odpočinek mimo zaměstnání, aktivní zájmy korigující jednostrannou pracovní zátěž.

    1. III. Direktivně pasivní chování
  • pohodlné přežívání (často používané chování v minulém režimu)
  • negativní z hlediska profese
  • z hlediska osobního života jedince může být neutrální

    • Projevy: Ignorování zátěže, tendence rozvíjet v sobě lhostejnost ke všemu, co se stane, docházka do zaměstnání pouze dle rozpisu, přenesení zodpovědnosti na jiné osoby, či instituce. Čekání na dovolenou a na penzi, „vypínání se“ během pracovní doby - únik do snění (až spánku), tlachání s kolegy či po telefonu o ničem.

    1. Nedirektivně pasivní chování:
  • uhýbání před životem, směřující k deklasování sebe sama
  • negativní z hlediska profese i jednotlivce

    • Projevy: Pasivní vystavování se událostem, s prožitkem bezmocného člověka, který nemůže nic ve svém životě změnit Únik do nemoci, resp. setrvávání v ní, rentové tendence, pití alkoholu, či zneužívání drog. Pasivní trávení volného času - sledování TV bez výběru.

    Možná, že jste v uvedených popisech poznali některého ze svých kolegů, to se daří vždy lépe, než posuzování sebe sama. Rozhodně ale platí, že obě „direktivní“ formy chování a ještě lépe jejich kombinace, mohou být účinnou obranou proti vyhoření.


    Bránit se burn-outu můžete také, místo zdůrazňování negativ, hledáním předností vašeho povolání ...

  • přednosti Vašeho povolání

    • Hledání pozitivních stránek jakékoliv lidské činnosti ještě nemusí být lakování reality na růžovo. Svět není ani černý ani bílý, ale „strakatý“.
    Zkuste si sestavit seznam pozitivních prvků vaší profese, nabízíme vám témata, kterými můžete začít:

    1. Co se vám nejvíce líbí na vaší práci.
    2. Byl by váš život bez této práce skutečně uspokojivý?
    3. Existuje jeden nebo více kolegů, kteří jsou vám obzvlášť sympatičtí a které byste neradi postrádali?
    4. Byl by váš všední den bez pracovních sociálních kontaktů skutečně zajímavý a uspokojující potřebu komunikace?
    5. Je mezi vašimi kolegy, nadřízenými někdo, koho osobně obdivujete a koho byste si zvolili za přítele, vzor?
    6. Dokážete se vzpomenout na dobu, kdy jste si vybrali svou nynější práci? Co vás na povolání fascinovalo?
    7. Existují možnosti, jak byste v současné situaci mohli lépe využít svého nadání a schopností?
    8. Znáte někoho, kdo je ve stejném povolání daleko úspěšnější a spokojenější než vy?
    9. Sestavte si pozitivní seznam činností, které jsou vám  blízké. Co byste dělali nejraději?
    10. Co by se muselo stát, aby vaše dnešní práce zcela odpovídala vašim přáním?

    Sestavení seznamu pozitiv vašeho zaměstnání nemusí být jen těšínským jablíčkem. Fungující činnosti i mezilidské vztahy vnímáme jako samozřejmost, dokud o ně nepřijdeme.

    Zaměření sebe na příjemnější stránky vašeho povolání, může pomoci získat reálnější postoj i k těm méně příjemným. Pomůže k tomu i rozhovor s kolegy, ale ještě lépe návštěva podobného pracoviště.

    Nezřídka poznání, že v zařízení podobném vašemu se potýkají s podobnými problémy, jinak řečeno, že určité povolání s sebou vždy nese určité konkrétní problémy, pomůže rychle a rázem změnit pohled na svoji profesi, viděnou před tím jen černými brýlemi.

    Navíc dnes již není tak těžké se seznámit s obdobnou profesí a jejími problémy v rámci celé Evropy. Naše setkání se zahraničními experty či pracovišti zaměřenými na sociální služby v posledních letech, bylo poznamenáno většinou naším i jejich údivem, že naše problémy i jejich řešení jsou přes několik desítek let přerušení kontaktů, v zásadě stejné.

    Na druhé straně se může stát, že sestavení a promyšlení seznamu předností vašeho povolání vás dovede k myšlence, že je nejvyšší čas změnit zaměstnavatele - i tento výsledek může být z hlediska prevence chronického vyčerpání chápán jako pozitivní.

    Pokud se ale rozhodnete se stresem bojovat, nabízíme vám několik cest jak se vyhnout syndromu vyhoření ...

  • jak se vyhnout syndromu vyhoření
    1. Snižte příliš vysoké nároky.     Kdo na sebe i druhé klade neustále příliš vysoké nároky, vystavuje se nebezpečí stresu. Přijměte skutečnost, že člověk je nedokonalý a chybující.
    2. Nepropadejte syndromu pomocníka.     Vyhněte se nadměrné citlivosti k potřebám druhých lidí. Pohybujte se v rozmezí mezi soucítěním a emocionálním odstupem. Nesnažte se být zodpovědní za všechny a za všechno. Čím více budete ostatním pomáhat, tím více budou bezmocní.
    3. Naučte se říkat NE.     Nenechávejte se přetěžovat. Řekněte ne, pokud budete cítit, že je toho na vás nakládáno příliš. Myslete někdy také na sebe.
    4. Stanovte si priority    . Nemusíte být všude a vždy. Nevyplýtvejte svou energii na nesčetné aktivity. Soustřeďte se na činnosti, které si vyberte jako podstatné.
    5. Dobrý plán ušetří polovinu času.     Zacházejte rozumně se svým časem. Rozdělte si rovnoměrně práci. Větší úkoly si rozdělte na dílčí etapy, které budete schopni zvládnout. Snažte se vyhnout odkládání práce.
    6. Dělejte přestávky.     Uvědomte si, že vaše zásoba energie je omezená. Nežeňte se z jedné činnosti do druhé.
    7. Vyjadřujte otevřeně své pocity.     Pokud se vás cokoliv dotkne, dejte to najevo. Udělejte to tak, abyste sami necitlivě nezasáhli druhého.
    8. Hledejte emocionální podporu.     Sdělená bolest, poloviční bolest. Najděte si „vrbu“, důvěrníka, kterému můžete otevřeně vylíčit svoje problémy.
    9. Hledejte věcnou podporou.     Všechny problémy nemůžete vyřešit sami. Není nutné lámat si se vším hlavu sám. Pohovořte si s kolegyněmi a kolegy, požádejte je o radu a o návrhy na řešení.
    10. Vyvarujte se negativního myšlení.     Jakmile zabřednete do hloubání a sebelítosti, řekněte si „stop“. Položte si otázku: „Co je na mně dobrého?“ Radujte se z toho, co umíte a dokážete. Užívejte také pozitivních stránek života. Vychutnávejte všechno, co podle vás má v životě nějakou hodnotu.
    11. Předcházejte komunikačním problémům.     Práci si dobře připravte, sdělte spolupracovníkům i klientům hned na začátku svá očekávání a cíle. Vyhýbejte se ukvapeným rozhodnutím, planým slibům, i výhrůžkám.
    12. V kritických okamžicích zachovejte rozvahu.     V konfliktní situaci se nenechávejte svést prvním negativním pocitem k impulsivnímu jednání. Uvědomte si váš manévrovací prostor a přiměřené způsoby řešení konfliktu. Konfliktní situaci můžete vyřešit paradoxní reakcí, nebo humorem.
    13. Následná konstruktivní analýza.     Projděte si zpětně kritické situace. Analyzujte svoje chování, navrhněte alternativy řešení. Zapojte do rozboru kolegyně a kolegy.
    14. Doplňujte energii.     Vaše práce není pupek světa. Vyrovnávejte pracovní zátěž potřebnou mírou odpočinku.. Věnujte se činnostem a vztahům, při kterých se cítíte dobře a které vás naplňují. Osvojte si relaxační techniky.
    15. Vyhledávejte věcné výzvy.     Buďte otevření novým zkušenostem, dále se učte a vzdělávejte. Rozšiřování obzoru a repertoáru komunikačních technik zlepšuje schopnost zvládat stres.
    16. Využívejte nabídek pomoci.     Jestliže máte pocit že v kritických situacích nereagujete dobře, měli byste se snažit změnit své chování. Přihlaste se do vhodného výcviku, zorganizujte mezi kolegyněmi a kolegy diskusní skupiny, požadujte na nadřízených supervizi vaší práce.
    17. Zajímejte se o své zdraví.     Berte vážně varovné signály vašeho těla. Zmírněte pracovní nasazení, dopřávejte si dostatek spánku, zdravě se stravujte, sportujte, udělejte si radost.
  • souhrn
    Burn-out syndrom, nebo-li syndrom vyhoření je možno chápat ve více rovinách. Můžeme jej hodnotit jako:
    1. Syndrom vyhoření -     z hlediska našeho dosavadního popisu jako postupný proces, který je možno včas přerušit, jinak může vést až k nevratným zásahům do našeho života.
    2. Duševní poruchu -     konečný výsledek procesu vyhoření z hlediska psychiatra. Výsledek který již vyžaduje léčbu jako jakékoliv jiné závažné onemocnění.
    3. Opakující se proces v životě jednotlivce s pravidelnými fázemi     viděnými z hlediska jednotlivce - čtenáře tohoto materiálu, snažícího se o rovnováhu ve svém životě. V různých fázích života nás mohou příznaky chronického vyčerpání přepadnout s různou intenzitou. S přibývajícím věkem mohou být stavy vyhoření závažnější.
    4. Burn-out faktory,     tj. všechny vnější podněty a příčiny, které se sčítají s ostatními vlivy, vedoucími k vyhoření. Např.: společenské, politické a ekonomické klima, dále fyzikální faktory pracoviště (teplota, osvětlení ,uspořádání pracoviště, rozvržení pracovní doby aj.)
    5. Burn-out jako účinek -     skupina stejně „vyhořelých“ spolupracovníků v jedné instituci z hlediska pohledu vedoucího pracoviště, který se snaží o změnu a naráží stále na nepochopení až odpor k jakékoliv změně.

    • (dále viz příloha „A zbude jenom popel…“)

    4.7. iatropatogenie, sorrorigenie

    Iatropatogenie je takový vyšetřovací, léčebný nebo preventivní postup lékaře či zdravotníka, který má za následek poškození pacienta. Pro poškození zdravotní sestrou je kromě toho ražen termín sororigenie.

    Druhy iatropatogenie:

  • somatická – např. poškození léky

    • operací

    zářením

    nesprávně provedeným úkonem

    Může vzniknout: nezaviněně - nečekanou individuální reaktivitou

    zaviněně -  nedbalostí, nedostatečnou kvalifikací

  • Ø psychická – je druhem psychogenie, tj. psychický původ nemoci, daný konflikty, psychickými traumaty nebo frustracemi. Slovo zde působí jako jed. I klepy a pomluvy  jednoznačně do oblasti iatrogenie spadají!!

    • zdroje iatrogenie:

  • některé situace a okolnosti – např. nesprávně zaměřená zdravotní výchova, nedomyšlené sdělení při preventivních prohlídkách, apod.
  • vlastnosti a projevy zdravotníka – autoritativní přístup, nadměrné sebevědomí, suverénní závěry a doporučení X přílišná váhavost, věty typu „Co já s Vámi udělám???“
  • osobnost nemocného – k iatrogenii tíhne především pacient úzkostný, váhavý, sugestibilní, psychicky nepružný, citově zranitelný

    • nejčastější důsledky iatrogenie:

  • neurózy
  • nozofobie
  • vzácně suicidální úmysly a pokusy

    • 4.8. prostředí jako léčebný činitel

    Léčba prostředím vychází z poznatků psychoterapeutických směrů o subjektivním prožívání nemoci, vztazích nemocných a personálu.

    Po 2. světové válce se začal používat pojem LOR – léčebně ochranný režim

    V léčbě prostředím jsou dvě hlavní tendence:

    1)      vytvořit co nejvíce kladných vlivů

    2)      odstranit vlivy rušivé a psychicky zatěžující

    konkrétně:

  • převoz sanitním vozem – rychlost šetrnost, chování posádky
  • orientace ve zdravotnickém zařízení – předejít bloudění pacientů
  • prostředí ambulance – příjem, chování sestry, úprava čekárny i zdravotníků
  • hospitalizace – přivítání, seznámení s denním řádem, umístění na pokoj, prostředí oddělení po senzorické stránce (osvětlení, hluk, pachy), strava a stolování, vztahy mezi pacienty, vtahy mezi personálem, vztahy personál – pacient, návštěvy, apod.

    • Uplatnění zásad LOR vyžaduje především trvalý a promyšlený výcvik a sebevýchovu všech zdravotnických pracovníků. Je důležitá dobrá výměna informací a správné rozdělování úkolů. Uskutečnění zásad LOR ztroskotává na tom, že se zapomíná, pohodlní a vrací se k zaběhnutým zvykům.

    4.9. hospitalismus

    Hospitalismus značí nepříznivé, především psychické podmínky nemocničního a ústavního prostředí a důsledky jejich působení na duševní stav a tělesné zdraví nemocného.

    Nejčastěji bývá pozorován u dětí. Vlivy, které vedou k hospitalismu, se shrnují pod pojmem psychická deprivace. Psychická deprivace je stav, kdy je znemožněno uspokojit základní potřebu po delší dobu (od frustrace se odlišuje tím, že fr. je blokáda potřeby již uspokojené a není tak dlouhodobá.

    Rozlišuje se deprivace: senzorická

    emoční

    intelektová

    sociální

    Vznikají změny nazývající se tzv. regrese – návrat do předchozích etap vývoje, dítě ztrácí již osvojené návyky, např. močení, stolice, mluvení, apod.

    Citově reaguje (fáze hospitalismu): a) pláčem a depresí

    b) protesty a agresí

    c) uzavřeností

    d) adaptuje se na ústavní prostředí

    e) otupělost

    Prevencí hospitalismu je takový ústavní režim, který se co nejvíce blíží běžným podmínkám života dítěte.

    Hospitalismem mohou být postiženi i starší jedinci dlouhodobě pobývající v nemocnici.

  • Charta práv dětí v nemocnici

    • Víte, co čeká děti v našich nemocnicích?

    1. Děti musejí být do nemocnice přijímány jen tehdy, pokud péče, kterou vyžadují, nemůže být stejně dobře poskytnuta v domácím ošetřování nebo při ambulantním docházení.

    2. Děti v nemocnici musejí mít právo na neustálý kontakt se svými rodiči a sourozenci. Tam, kde je to možné, mělo by se rodičům dostat pomoci a povzbuzení k tomu, aby s dítětem v nemocnici zůstali. Aby se na péči o své dítě mohli podílet, měli by rodiče být plně informováni o chodu oddělení a povzbuzování k aktivní účasti na něm.

    3. Děti anebo jejich rodiče musejí mít právo na informace v takové podobě, jaká odpovídá jejich věku a chápání. Musejí mít zároveň možnost otevřeně hovořit o svých potřebách s personálem.

    4. Děti anebo jejich rodiče musejí mít právo poučeně se podílet na veškerém rozhodování ohledně zdravotní péče, která je jim poskytována. Každé dítě musí být chráněno před všemi zákroky, které pro jeho léčbu nejsou nezbytné, a před zbytečnými úkony podniknutými pro zmírnění jeho fyzického nebo emocionálního rozrušení.

    5. S dětmi se musí zacházet s taktem a pochopením a neustále musí být respektováno jejich soukromí.

    6. Dětem se musí dostávat péče náležitě školeného personálu, který si je plně vědom fyzických i emocionálních potřeb dětí každé věkové skupiny.

    7. Děti musejí mít možnost nosit své vlastní oblečení a mít s sebou v nemocnici své věci.

    8. O děti musí být pečováno společně s jinými dětmi téže věkové skupiny.

    9. Děti musejí být v prostředí, které je zařízeno a vybaveno tak, aby odpovídalo jejich vývojovým potřebám a požadavkům a aby zároveň vyhovovalo uznaným bezpečnostním pravidlům a zásadám péče o děti.

    10. Děti musejí mít plnou příležitost ke hře, odpočinku a vzdělání, přizpůsobenou jejich věku a zdravotnímu stavu.

    (dále viz příloha „Klauni zdraví)

    4.10. produktivní a neproduktivní chování zdravotníka

    Produktivní chování zdravotníka je takové, které respektuje pacienta, pohybuje se v přátelských, optimistických mezích a celkově tak podporuje proces uzdravování pacienta.

    Neproduktivní chování – opak produktivního, může vést až k iatrogenii.

    pravidla produktivního chování:

  • trpělivé vysvětlení neznámých věcí
  • úsilí o redukci záporných emocí (strachu, úzkosti, obav, studu, beznaděje, apod.)
  • upozornění a varování (nikoli zastrašování!), která sledují pozitivní cíle
  • zainteresovaný osobní vztah k nemocnému (v rámci profesionálních hranic), projevy zájmu, vcítění, náklonnosti, sympatií
  • podpora a pomoc jako zdroj jistoty, že nemocný nestojí proti svým potížím osamocen
  • aktivní úsilí o spolupráci, výzvy ke spolupráci, dodávání, odvahy, aktivizace nemocného
  • průběžné udržování oboustranného kontaktu, vzájemná výměna informací mezi sestrou a nemocným
  • vytváření ovzduší optimismu, smysl pro humor, vhodně zvolený žert a vtip
  • trpělivost a zájem vyslechnout pacientův monolog
  • ocenění a pochvala pacientovy snahy a úsilí

    • charakteristika neproduktivního chování:

  • polopravdivé či nepravdivé informace nemocným, které sice zdravotníkovi mohou ulehčit práci, ale vyvolávají strach a nerealistické očekávání
  • neochota ke spolupráci, nezájem o spolupráci
  • projevy hostility nebo resonance (oplácení)
  • škodolibost vůči nemocným, zábava na jejich účet, nelítostná kritika, klepy a pomluvy
  • stereotypní poučování, mentorování, komandování, sekýrování
  • zdůrazňování vlastních zásluh, egocentrismus, vymáhání projevů vděčnosti
  • nedostatek uznání snižování pacientova úsilí a zásluh
  • nesdílnost, uzavřenost, strohost v podávání informací
  • neproduktivní přehnané utišování a chlácholení
  • odcizení se, odosobnění vůči pacientům

    • Zdravotnické povolání je samozřejmě velmi náročné jak fyzicky tak psychicky, avšak kdokoli se rozhodne dát se touto cestou, měl by si uvědomit, že on je pro pacienty nikoli obráceně, ať pomáhá jedincům vděčným a přizpůsobivým či nevděčným a problematickým.

    4.11. komunikace s pacientem

    viz obecná psychologie – metody psychologie – rozhovor

    zásady komunikace s pacientem:

  • Ø vždy pozorně naslouchej
  • Ø vysvětluj jasně a srozumitelně – ujisti se, že Ti pacient rozuměl
  • Ø pravidelně hovoř o prevenci
  • Ø buď poctivý a čestný!!!
  • Ø zeptej se pacienta na vše, co by mohlo vaši spolupráci ztěžovat
  • Ø VŽDY zachovej důvěrnost informací
  • Ø respektuj pacientovo přání
  • Ø NIKDY veřejně nekritizuj pacienta (byť se domníváš, že na to máš právo)
  • Ø během rozhovoru udržuj oční kontakt
  • Ø respektuj pacientovo soukromí
  • Ø buď empatický(á)
  • Ø nenavazuj s pacienty sexuální vztahy
  • Ø stanovuj, pokud smíš, jasnou diagnózu a sděluj ji šetrným a srozumitelným způsobem
  • Ø buď upravený(á)
  • Ø vystupuj před pacientem vždy v nejlepším světle
  • nepožaduj, byť nepřímo, od pacienta finanční podporu

    • (dále viz.příloha Náležitá komunikace s pacientem – účinná prevence právních problémů“)

    4.12 komunikace s handicapovaným pacientem

    Chyb v komunikaci se dopouští, ať vědomě či nevědomě každý. Co se týče komunikace s pacientem, ani zde se nelze chybování bohužel vyhnout. Avšak při komunikaci s handicapovanými pacienty může i drobná chyba způsobit velkou „ránu na duši“.

    Proto doporučuji dbát obzvláště na:

    1)      neslyšící

  • zřetelně artikulujte
  • Váš obličej by měl být dobře osvětlen, nezakrývat obličej např. rukama při hovoru apod.
  • mluvte pomalu, přímo na neslyšícího, nikoli na jeho doprovod
  • používejte jednoduché věty
  • ptejte se
  • kontrolujte svou i pacientovu neverbální komunikaci
  • buďte trpěliví a neodsuzujte to, co může vzhledem k absenci zpětné vazby působit dojmem disociality
  • dejte pacientovi čas a možnost oddechu
  • pochvalte pacienta

    • 2)      nevidomí

  • i nevidomí jsou zcela normální lidé, vyvarujte se projevů soucitu
  • jednejte vždy přímo s nevidomým, i když má s sebou průvodce
  • představte se a uveďte své funkční zařazení
  • popisujte co a jak (u)děláte
  • informujte vždy předem o nepříjemném či bolestivém zákroku, vysvětlete, proč je nezbytný
  • vytvořte přijatelné akustické prostředí, odstraňte zdroje rušení a šumu
  • nepohybujte se po místnosti tiše, dávejte o sobě neustále vědět
  • upravte ordinaci, odstraňte překážky a bariéry

    • 3)      tělesně postižení

  • pozorně vnímejte pacienta
  • přes různé atypické projevy předpokládejte normální IQ
  • věnujte pacientovi čas a plnou pozornost
  • pokud je pacient na vozíku či na lůžku, posaďte se k němu, aby vaše oči byly ve stejné rovině
  • dodržujte běžné konvence
  • nevytýkejte skutečnosti, které se nedají ovlivnit př. že Vám vozíčkář navezl do ordinace bláto
  • vytvářejte a pomáhejte vytvářet bezbariérové prostory

    • 4)      mentálně postižení

  • přistupujte k pacientovi s ještě větším taktem a trpělivostí
  • obracejte se především na pacienta, i když je přítomen doprovod
  • mentálně postižený zasluhuje stejnou úctu a respekt jako jiní lidé!
  • opakujte své otázky a instrukce tolikrát, kolikrát je to zapotřebí
  • buďte trpěliví a tolerantní
  • úroveň sdělení přizpůsobte možnostem pacienta

  • 5. psychosomatika

    Psychosomatika je směr medicínského myšlení zabývající se vztahy psychických a somatických funkcí, konkrétně ovlivňováním somatických funkcí psychikou a i naopak.

    Psychosomatické choroby představují skupinu se společným jmenovatelem: jedním z významných etiologických činitelů je psychika – např.neodreagovaný konflikt, frustrace, působení stresu, apod.

    Příkladem psychosomatických chorob jsou např.:

    ischemická choroba srdeční

    vředová choroba

    astma

    některé typy obezity, diabetu mellitu

    některé poruchy štítné žlázy

    některé typy exémů

    některé typy alergií

    atd.

    psychosomatika může být výrazným činitelem i u nádorových onemocnění

    Zde je nezbytně nutná komplexní péče o pacienta. Důležitou roli zde hraje psychoterapie – konkrétně autogenní trénink, relaxace, jóga, hypnóza, meditace. Avšak psychoterapie musí být také zaměřena na změnu hodnotového žebříčku dotyčného. Mimo jiné se rozhodně doporučuje zapojit aktivně do procesu uzdravování nejbližší okolí pacienta .

    (dále viz stejnojmenná příloha)

    6. psychologie čekárny a zdravotnického zařízení

    Uspořádání čekárny, ordinace, vzhled lékaře a sestry rámují odborné aspekty lékařské praxe. Pacient je těmto vlivům vystaven a chová se podle nich, ať si to uvědomuje či nikoli.

    v  vzhled ordinace

    Prostředí ordinace vypovídá o:

    -          osobnosti lékaře (zdravotníka)

    -          o jeho názorech

    -          vkusu

    -          postojích

    -          majetkové situaci

    Vzhled ordinace však také musí být přijatelný pro pacienty nejrůznějších názorů, věku, vzdělání, majetkového a společenského postavení.

    Optimální pro ordinaci je místnost s plochou kolem 20m2, dostatečně osvětlená denním světlem, ale bez přímého slunečního svitu po většinu dne (severní strana je ideální)

    Dekorace stěn vyžaduje převážně neutrální nebo světlé pastelové barvy. Holé stěny asociují nevlídnost, vyvolávají dojem nedostatku citu a porozumění. Pro jejich oživení jsou však nevhodné plakáty. Odstrašujícím dojmem působí též barevné tisky vystříhané z kalendářů.

    Obrázky malované dětmi zdravotníka přitahují pacientovu pozornost k soukromí zdravotníka, což je v rozporu se smyslem návštěvy.

    Reprodukce známých děl se též nedoporučují, působí všedně, podtrhují nedostatek nápaditosti, zájmu a netvůrčí atmosféru.

    vybavení:

    Ordinace by neměla vypadat jako operační sál!!

    Je dobré oddělit vyšetřovnu od pracovny lékaře. Pozor na volbu stolu, za kterým zdravotník sedí, např. před oknem – pacient je pak oslněný, apod.

    Nábytek ba měl být funkčně spolehlivý, v přírodních odstínech. Převážně bílý nábytek vyvolává dojem sterilního prostředí operačního sálu.

    Hodiny patří na zeď tak, aby se na ně mohl pohodlně dívat jak lékař, tak pacient. Vhodné jsou zcela tiché elektronické.

    vzhled lékaře (zdravotníka):

    Zdravotník by měl být především upraven a čistý. Pozor na nápadné ozdoby se symbolickými obsahy. Pokud má např. zdravotník-muž dlouhé vlasy, či jinou vzhledovou výraznost, odlišnost, musí počítat s  tím, že pacienti budou podléhat chybě prvního dojmu, a tak pro něj bude náročnější přesvědčit o své důvěryhodnosti, odbornosti, apod.

    (dále viz příloha „vzhled ordinace“)

    v  vzhled čekárny

    Je nutné si uvědomit, že ve většině případů stráví pacient více času v čekárně než v ordinaci a jeho psychické rozpoložení může vzhled, vybavení a i např. způsob sezení v čekárně nemálo ovlivnit.

    Znuděný pacient bude mnohem méně příjemný než ten, který po dobu čekání bude mít k dispozici např. aktuální časopisy týkající se nejen zdravotnictví, atd., viz níže.

    Též chování přijímací sestry je významným činitelem ovlivňujícím psychiku pacienta.

    vstup do ordinace:

    dveře vedoucí do čekárny by měly být zřetelně označeny.

    První dojem při vstupu do čekárny vytváří především:

    -          vzduch – vyvarovat se typicky nemocničního zápachu, větrat, popř. lze používat vonnou svíčku, působí nevtíravě a příjemně, či jemný osvěžovač vzduchu, doporučuji ty typy, které se zasunují do zásuvky

    -           barvy – vhodnější jsou „teplé“ odstíny, nepříliš výrazné

    -          osvětlení – tmavé místnosti působí negativně, přespříliš prosvětlené neútulně, přes den by se uvnitř čekárny nemělo svítit, velká okna výhodou

    -          prostor – příliš velký prostor působí neosobně, příliš malý stísněně

    Dále je třeba dbát na:

    -          okna by měla mít čistá skla, pokud možno žaluzie na případné ztlumení přímého slunečního světla a čisté neoprané záclony – působí velmi dobře, zútulňují místnost, popř. závěsy ladící s vybavením a vymalováním čekárny

    -          podlaha – vhodné nové linoleum, např. imitace dřeva, pokud jiná barva, opět musí ladit s vybavením a vymalováním, dále možný zátěžový koberec – vhodný obzvláště v chladnějších místnostech a v dětských čekárnách (zde může být pestrobarevný), tmavší odstín praktičtější,  náročnější na údržbu (pravidelně nechat čistit), plovoucí podlaha – působí velmi dobře, pokud je kvalitní, vydrží i velkou zátěž. Nedoporučuji dlažbu, je příliš studená a neosobní, může vytvářet dojem „operačního sálu“

    -          sezení – vzhledem k proxemice (viz sociální psychologie – složka neverbální komunikace) doporučuji volit oddělené sezení - pacienti mají možnost vytvořit si tak svůj prostor – křesla, židle s měkkým sezením (zde pozor – nutno brát v úvahu, že může přijít i obézní pacient, proto dbát na dostatečnou velikost křesel, dále pohodlnost i pro staré lidi – např.aby „nezapadli“ do křesla, a pak se nemohli zvednout, apod.), jsou praktičtější i v případě renovace čekárny či nutnosti přesunout čekárnu do jiné místnosti

    -          !!! nenutit pacienty přezouvat se do galoší!!! ani návleky nejsou vhodné, doporučuji spíše před vchodem do čekárny dostatěčně velkou a kvalitní rohož na očištění obuvi

    -          v místnosti může hrát rádio či hudba, avšak dbát na vhodný výběr, může být zabudovaná i TV – má prokazatelně pozitivní vliv na psychiku pacienta, odpoutá jeho pozornost (lidé jsou zvyklí sledovat TV, tudíž i navodí „pocit domova“ , pacient je tolerantnější v délce čekání)

    -          na oddělném stolku doporučuji mít kartičky s čísly, které si lidé hned při vchodu do čekárny vezmou, tím nejsou nuceni ptát se, kdo je poslední na řadě, předejde se i předbíhání a dohadům mezi pacienty (lékař, zdravotník si kartičky již ošetřených pacientů nechává u sebe, nevrací je)

    -          celkovou atmosféru čekárny dokreslí vhodně zvolené (druh i velikost) pokojové květiny, obrazy (doporučuji neutrální – např.krajina, apod.), může být i např. akvárium

    -          dále je vhodné vybavit čekárnu nástěnnými hodinami, avšak tiché, digitální či bez vteřinové ručičky

    -          vytvořit čekárně prostor pro handicapované pacienty – nikoli „bicí do očí“, aby nedošlo k pocitu separace

    -          dále doporučuji, pokud velikost čekárny dovolí, umístit automat minimálně s pitím

    (dále viz obrázkové přílohy – „vliv prostředí čekárny, ordinace na psychiku pacienta – práce studentů“)

    Použitá literatura:

  • Praško, J., Prašková, H.: Asertivitou proti stresu, Grada Praha 1996
  • kol. autorů: Vybrané problémy psychologie zdravotnické činnosti, IVDPZ Brno 1996
  • Vybíral, Z.: Psychologie lidské komunikace, Portál Praha 2000
  • Honzák, R.: Komunikační pasti v medicíně (druhé doplněné vydání), Galén Praha 1999
  • Křivohlavý, J.: Psychologie nemoci, Grada Praha 2002
  • Říčan, P.: Cesta životem, Portál Praha 2004
  • Vymětal, J.: Lékařská psychologie, Portál Praha 2003
  • Křivohlavý, J.: Psychologie zdraví, Portál Praha 2001
  • Konečný, Bouchal: Psychologie v lékařství, Portál Praha 1995
  • Klimpl, P.: Psychická krize a intervence v lékařské ordinaci,

    • Grada Praha 1998

  • Kopřiva, K.: Lidský vztah jako součást profese, Portál Praha 1997
  • Haškovcová, H.: Práva pacientů, Nakladatelství Aleny Kutilové,

    • Havířov 1996

  • Haškovcová, H.: Lékařská etika, Galén 1997
  • Zvolský, P. a kol.: Obecná psychiatrie, Karolinum