Regulace porodnosti

Součástí tohoto práva je i právo na legální a bezpečné ukončení těhotenství, jehož praktická dostupnost je historicky dobře ověřenou prevencí mateřské morbidity a mortality.

Legální možnost ukončení těhotenství většinou zaručuje bezpečný způsob provedení tohoto výkonu, naopak nedostupnost tohoto práva směřuje v nelegální tzn. nekontrolovaný a proto většinou nebezpečný způsob ukončení těhotenství, čemuž je třeba předcházet vhodnými preventivními opatřeními – tedy antikoncepcí.

Co je antikoncepce

Antikoncepce (kontracepce) je souhrnný název pro metody, které způsobují dočasnou               a vratnou ztrátu schopnosti oplodnění a tak brání vzniku neplánovaného těhotenství. Regulace počtu porodů provází lidský druh od jeho vzniku.

Pravěké ženy menstruovaly jen výjimečně (neustále byly těhotné nebo kojily). S objevením pravidelných menstruačních cyklů se jednak objevily "zbytečné" ovulace (uvolnění vajíčka uprostřed každého cyklu), jednak menstruační krvácení, jednak zvláštní a neobvyklé hormonální poměry v první polovině menstruačního cyklu, kdy je vysoká hladina ženských pohlavních hormonů (estrogenů) a velmi nízká hladina hormonu žlutého tělíska (progesteronu). Tyto fyziologické změny s sebou nesou několik zdravotních rizik, která tak můžeme označit za civilizační nemoci.

Slyšíme-li tedy námitku, že antikoncepce je nepřirozená, je nutno zřetelně vyslovit, že nepřirozené je především pravidelné menstruační krvácení (přirozené je být těhotná nebo kojit). Od starověku, kdy člověk poznal souvislost mezi pohlavním stykem  a těhotenstvím, se objevily snahy o zábranu početí. Až do konce 50. let 20. století byly k dispozici jen bariérové metody. V 50. letech s poválečnou populační explozí stoupla společenská poptávka po spolehlivějším a jednodušším způsobu. Moderní antikoncepce zahájila cestu světem               a pokračuje v ní navzdory určité krizi, která ji postihla v 70. letech. Zveličení některých zdravotních problémů (mnohé se nakonec nepotvrdily) souvisejících s hormonální                  a nitroděložní antikoncepcí v hromadných sdělovacích prostředcích tehdy způsobilo, že mnoho žen se dočasně vrátilo k bariérovým metodám. To na druhé straně stimulovalo výzkum, který zjistil, že příznivé vedlejší účinky moderních metod (včetně ochrany před některými nádory) daleko převyšují případná rizika. Současně pokračovala snaha o vývoj nových preparátů, které maximalizují zisky a minimalizují nevýhody.

Druhy antikoncepce

Kombinovaná hormonální antikoncepce

Jde o kombinaci estrogenů a gestagenů. Principem hormonální kombinované antikoncepce je zablokování ovulace a ovlivnění hlenu v děložním hrdle tak, že je pro spermie nedostupný. Do této skupiny patří většina pilulek. Je spolehlivá a má příznivé zdravotní účinky.

Gestagenní hormonální antikoncepce

Tato antikoncepce obsahuje pouze gestagen. Je vhodná pro ty ženy, kterým se nedoporučuje užívání estrogenu. Gestagenní hormonální antikoncepce chrání před rakovinou dělohy            a vaječníků. Na našem trhu je ve formě tablet, injekcí a podkožních implantátů.

Bariérová antikoncepce

U nás se můžeme setkat pouze s jedním druhem bariérové antikoncepce, což je kondom. Principem této antikoncepce je zabránit spermiím průnik do pochvy. Nevýhodou je menší spolehlivost.

Nitroděložní antikoncepce

Princip nitroděložní antikoncepce je zavedení plastového tělísko do dělohy. To působí             v děloze jako cizí těleso, což znamená, že jsou přitahovány bílé krvinky, které ničí spermie. Nitroděložní antikoncepce se zavádí na dobu maximálně pěti let, pak je nutná její výměna.

Chemická antikoncepce

V tomto případě jde o tablety, čípky, gely a krémy, které se před pohlavním stykem zavádějí do pochvy. Chemická antikoncepce se řadí mezi ty méně spolehlivé, ale dá se však zkombinovat s kondomem.

Pohotovostní antikoncepce

Tato antikoncepce dokáže zabránit otěhotnění i v případě, že ji použijete až po pohlavním styku. Pohotovostní antikoncepci je vhodné použít jen ve výjimečných případech. Např. při nechráněném pohlavním styku jako je sklouznutí kondomu nebo opomenutí.

Spousta lidí se ptá, který druh antikoncepce, je jak spolehlivý. Ale důležitější než spolehlivost antikoncepce, je spolehlivost toho, kdo ji užívá.

Dnes se zdá, že u těchto tří skupin zůstaneme i v dalších létech. Vývoj mužské hormonální antikoncepční pilulky, mužské antikoncepce, která využívá spermicidních (tj. spermie hubících) látek či imunologické antikoncepce, ať mužské, ať ženské, jakkoli se zdál být perspektivní, se zastavil u málo úspěšných klinických zkoušek.

Spolehlivá antikoncepce patří k největším výdobytkům moderního života. Kromě ochrany před početím má i další příznivé zdravotní účinku. Moderní žena a moderní dvojice těhotenství plánují, a právě to jim současné metody antikoncepce umožňují.

Objevení smrtelného rizika AIDS a hrozivý vzestup dalších sexuálně přenosných infekcí najednou zajistily kondomům novou slávu a respekt.

Zdroj : www.antikoncepce.cz, 10. 10. 2006.

Podle stanice BBC katolická církev říká lidem v oblastech nejvíce postižených nemocí AIDS, že kondomy je neochrání před přenosem viru HIV. Představitelé církve to dělají navzdory tomu, že většina vědců na celém světě tvrdí, že pánská ochrana je jediným účinným prostředkem, jak se virem nenakazit.

WHO: Je to nesmysl

Světová zdravotnická organizace (WHO) považuje tvrzení, že kondomy nechrání proti HIV za absurdní. "Tato prohlášení o kondomech a HIV jsou nebezpečná. Máme co do činění               s pandemií, která zabila už 20 milionů lidí a nyní sužuje asi 42 milionů lidí," řekla mluvčí WHO. WHO ale říká, že představitelé katolické církve těmito tvrzeními ohrožují životy lidí           v rozvojových zemích. Podle OSN se virem HIV nakazí každý den asi šest tisíc mladých lidí. Přesvědčování lidí, aby se kondomy chránili, považuje OSN za velmi důležité. Katolická církev je ale toho názoru, že užívání kondomů pouze podporuje promiskuitu. Sexuální styk má podle ní sloužit hlavně budování rodiny.

IPPF je zkratka Mezinárodní federace pro plánování rodičovství, jejíž pobočkou v naší republice je Společnost pro sexuální výchovu a plánované rodičovství reprezentovaná           dr. Zvěřinou a dr. Uzlem. Je to největší nevládní organizace v oblasti plánování rodičovství      a populace na světě s ročním rozpočtem kolem 48 milionů dolarů podporovaná především koncerny, jejichž antikoncepční prostředky distribuuje. Má značný vliv v jiných mezinárodních organizacích a institucích včetně OSN a WHO. Na všech těchto úrovních proklamuje úsilí o ochranu práv zejména žen a dětí. Výsledky její činnosti však v řadě případů vyvolávají spory, poněvadž intensivně prosazuje zejména legalizaci potratů a masové rozšíření antikoncepce v zájmu řešení tzv. populační exploze, eutanázii, děti ze zkumavky, problematické modely chování zejména v sexuální oblasti a podporuje eticky sporné pokusy ve všech zmíněných okruzích svého zájmu.

Zátěž a  jednotlivé metody plánování rodiny partnery - každého zvlášť

Zdroj: http://www.prolife.cz/antikoncepce/?id=583, 10. 10. 2006.

V této tabulce už při prvním letmém prohlédnutí nemůžeme přehlédnout to obrovské břemeno, které je kladeno na ženy při volbě způsobu plánování rodičovství, zejména u těch tzv. umělých antikoncepčních prostředků. V průměru z daného výčtu metod pak jednoduše vypočítáme, že u 11 z celkových 15 leží 100 % břemeno zodpovědnosti z nečekaného těhotenství na bedrech ženy, tj. u 73 %. U mužů je tato zodpovědnost požadována jen ve 3 případech z 15, tj. pouze ve 20 %.

Z těchto vyjmenovaných skutečností lze dobře odvodit několik závěrů:

1. moderní prostředky plánovaní rodičovství, které distribuují prostřednictvím gynekologů farmaceutické firmy a bez kterých se dnes - dle reklamních sloganů          a letáčků - "moderní žena nemůže obejít", nemohou být považovány za dostatečně dobré pro pár, ale ani - a to zejména - pro ženy. Tíha "rizika" pohlavního styku bývá totiž pak veskrze přenesena jen na jejich bedra.
2. Všechny ženy na světě přirozeně touží po tom, aby mohly rozhodovat o tom, zda otěhotní, či nikoliv. Vzhledem k tomu, že 100 % bezpečný způsob ochrany před nežádoucím otěhotněním (vyjma úplné pohlavní zdrženlivosti a kastrace) neexistuje, určitá možnost selhání zde je, a žena opět přirozeně v nečekané situaci očekává pomoc toho, kdo se na početí dítěte podílel - manžela, partnera.
3. Skutečnost, že muži v mnoha případech od této zodpovědnosti utíkají, může mít dvojí příčinu: jednak nejsou muži kromě výjimečných případů na způsobu plánování rodiny zainteresováni, a jednak jsou zákonem již a priori vyloučeni z možnosti o životě (nebo smrti) svého dítěte předem rozhodnout. Jediné, co jim zákon ukládá je, že v případě, pokud se matka dítěte nerozhodne k potratu a jejich otcovství bude řádně zaneseno v dokladech dítěte, budou muset platit alimenty.

Potrat

Potrat je jedním z nejdiskutovanějších bioetických problémů současné doby. Neexistuje přijatý názor týkající se etické stránky potratu, a na to navazuje i neexistence konsensu v legislativě provedení legálního potratu. Potrat je tedy výsledkem záměrného zákroku. Je někdy klasifikován jako přímý a nepřímý. Přímý je výsledkem cíleného zákroku odebrání plodu a nepřímý potrat prováděný při zjištění velké vady plodu.

Odhaduje se, že každý rok se ve světě provede asi 20 milionů nelegálních potratů (tzn.cca 1 nelegální potrat na 7 živě narozených dětí) a v důsledku toho zemře asi 78 tisíc žen. Toto číslo představuje asi 13% z celkového počtu asi 600 000 mateřských úmrtí za rok. V celosvětovém průměru připadají asi 4 případy úmrtí na 1000 nelegálně provedených potratů. Riziko úmrtí po nelegálně provedeném potratu je přitom na prahu dalšího milénia asi 700x vyšší než po potratu provedeném legálně.

Zákonodárství ve světě a u nás

Existence práva nezaručuje vždy jeho naplňování, důležitá je jeho praktická dostupnost              a zajištění ženám dostupnost legálního a bezpečného potratu. Pro lepší názornost a orientaci je nutné rozlišit kategorie přístupů (Graf č. 1).

Graf č. 1

Legislativa k potratům  ve světě v roce 2005
(zaokrouhlená procenta světové populace)

Zdroj: www.planovanirodiny.cz, 10.10. 2006.

Kategorie I. : Vysoce restriktivní metoda

V této kategorii je obsaženo zákonodárství, v nichž je provedení potratu povoleno pouze k záchraně života ženy, či je zcela zakázáno. Spadá sem 75 zemí reprezentující cca 26 % světové populace převážně v Africe, Latinské Americe, na Středním východě a v jihozápadní Asii.

V těchto zemích je potrat považován za trestný čin. V 31 z těchto 75 zemí zákon obsahuje výjimku pro potraty prováděné v zájmu záchrany života ženy (např. Brazílie, Mexiko,Irsko!). V ostatních státech této kategorie zákon neobsahuje žádné výjimky, avšak některá zákonodárství obsahují obecná ustanovení o tom, že žádný čin nebude posuzován jako zločin, pokud byl nutný k záchraně života. Ten, kdo provedl potrat v takové situaci se vystavuje stíhání, tzn. vyšetřování. Praxe je ovšem jiná – nedochází ke trestnímu stíhání. Toto je praktikováno v Egyptě. Naopak v legislativě několika zemí existuje výslovný zákaz provedení potratu za jakýchkoliv okolností (Chile, Salvador).

Kategorie II. a III. – Potrat je povolen v zájmu ochrany zdraví ženy

Kategorie II: Legislativa umožňuje provedení potratu na základě ochrany fyzického zdraví a lze ji označit jako relativně restriktivní. Spadá sem 10 %. Převažuje tendence posuzovat potraty jako trestný čin spáchaný jak ženou, tak vykonavatelem potratu (Argentina, Peru, Bolivie).

Kategorii III tvoří legislativy, které výslovně dovolují provedení potratu v zájmu ochrany mentálního zdraví ženy. Patří sem 20 zemí reprezentující 2,6 % světové populace. Jsou to země, které buďto teprve nedávno liberalizovali tuto legislativu (Španělsko, Izrael, Malajsie), či tuto legislativu zdědily z dob britské koloniální správy (Jamajka). Tato kategorie patří mezi relativně liberální, protože umožňuje širokou interpretaci pojmu ochrany mentálního zdraví (poškození mentálního zdraví znásilněním, ale třeba i špatným socioekonomickým postavením). Je zde ovšem problém ve finanční dostupnosti lékařské péče.

Kategorie IV. Potrat na základě socioekonomické situace

Sem patří 21 % světové populace ve 14 státech světa. Najdeme zde několik vyspělých zemí (Velká Británie, Austrálie, Japonsko, Finsko, Indie). V praxi je možná provedení potratu         v těchto zemích stejně snadné jako v nejliberálnější V. kategorii.

Kategorie V. Nejliberálnější metoda – potrat bez udání důvodů

Do této kategorie se počítá 55 států s cca 41 % světové populace (USA, Rusko, Čína, Francie, ČR). Ve většině těchto států je možnost přerušit těhotenství časově omezena 12. nebo 14. týdnem těhotenství. Pouze v Rusku je možné přerušit těhotenství až do 22. týdne z "vážných sociálních důvodů" a v USA a Holandsku je možné přerušit těhotenství až do "dosažení životaschopnosti plodu". Většina zemí umožňuje ukončení těhotenství v jakémkoliv stadiu při ohrožení života ženy či těžkém poškození plodu.

Omezená dostupnost potratu závisí na omezené úhradě tohoto výkonu pojišťovnami. Plně hrazeny jsou většinou pouze potraty ze zdravotních důvodů, v některých zemích dále potraty u nedospělých dívek, studentek a znásilněných (Bulharsko). V Maďarsku je potrat těhotenství po znásilnění hrazen pachatelem. Pouze v Holandsku a v některých státech USA je interrupce plně hrazena pojišťovnami na základě sociální situace. Další bariérou je zákaz propagace a reklamy na potratové služby (Maďarsko, Albánie).

Co do četnosti potratů, největší potratovost referují Rumunsko, Kuba a Vietnam – 78 - 83 potratů na 1000 žen v reprodukčním věku (15 - 44 roků) a rok, nejmenší Belgie, Holandsko, Německo a Švýcarsko - pod 10/1000 žen v reprodukčním věku a rok, ostatní západní Evropa, Spojené státy a Kanada mají 10 - 23/1000 žen. Okolo 50/1000 žen se odhaduje potratovost v restriktivním Chile a Peru. Světový průměr činí 35 potratů na 1000 žen v reprodukčním věku ročně. V ČR tato hodnota byla v r.2004 asi 25/1000 žen, s maximem v roce 1988 - 56/1000 žen a rok (graf.č.2).

Graf č. 2

Četnost potratů ve světě

Zdroj: www.planovanirodiny.cz, 10. 10. 2006.

Vývoj a současná legislativa v České republice

V českých zemích byl potrat legalizován již v roce 1852 trestním zákonem č.117 "O vyhnání plodu", který potraty zakazoval, kromě případů " krajní nouze" k "zachování života ženy". Žena byla trestána za pokus o potrat vězením od šesti měsíců do 1 roku. Při dokonaném provedení interrupce zavedl sazbu odnětí svobody 1 - 5 let pro ženu, vykonavatele potratu, event. i otce dítěte, pokud mu byla prokázána spoluvina. Při ohrožení života ženy nebo jejího zdraví byla sazba odnětí svobody od pěti do deseti let.

V roce 1950 byla legislativa liberalizována zavedením zdravotních a genetických důvodů k provedení potratu trestním zákonem č. 86. V roce 1957 došlo k další výrazné liberalizaci díky zákonu č. 68 "O umělém přerušení těhotenství". Zákon připustil socioekonomické důvody k interrupci, zavedl institut interrupčních komisí, indikace rozšířil na zdravotní důvody a "zvláštního zřetele hodné".

K další liberalizaci došlo v roce 1986 (interrupce na žádost, zákon č. 66) a v roce 1992 (interrupce jako placená služba).

Poslední úprava tohoto zákona vychází z práva ženy rozhodovat o jejím mateřství. Zrušila roli interrupčních komisí a výrazně posílila rozhodovací volnost samotné ženy. Zákon rozlišuje jednak interrupci na žádost ženy (bez zdravotních důvodů) a interrupci ze zdravotních důvodů, která ovšem může být provedena pouze se souhlasem ženy nebo z jejího podnětu. Existují však určitá právní omezení provedení interrupce ve vztahu k věku ženy.

Zákon uplatňuje zvláštní úpravu ve vztahu k nezletilým žadatelkám. Rozlišuje dvě skupiny nezletilých.

Ženám, které nedovršily 16 let lze provézt interrupci pouze s jejich souhlasem a souhlasem jejich zákonného zástupce. Zákon zná tuto povinnost pouze pro interrupce na žádost. Vyhláška však stanoví, že souhlas zákonného zástupce se vyžádá též k umělému přerušení těhotenství ze zdravotních důvodů.

Druhou skupinu tvoří ženy ve věku od 16-ti do 18-ti let. U nich zcela postačuje k provedení interrupce jejich projev vůle, je zde však povinnost vyrozumět o provedeném výkonu jejich zákonného zástupce. Informace má být podána neprodleně po provedení výkonu vhodným způsobem ústně, nebo písemným oznámením do vlastních rukou. Je však naléhavě třeba, aby i žadatelka o interrupci byla na tuto povinnost lékařů, resp. zdravotnického zařízení upozorněna.

Po 18. roce věku může žena podstoupit interrupci na vlastní žádost 2x ročně. Je zachována povinnost lékařského tajemství a práva na ochranu osobnosti.

Potrat cizí státní příslušnici je možné provézt pouze tehdy, má-li povolení u nás k trvalému pobytu.

Pokud jde o interrupci na žádost, může být provedena tehdy, pokud těhotenství nepřesahuje 12. týden, a dále pokud tomu nebrání zdravotní důvody. Za ty považuje prováděcí vyhláška:

a)                      zdravotní stav ženy, kterým se podstatně zvyšuje zdravotní riziko spojené s umělým přerušením těhotenství, zejména zánětlivá onemocnění.

b)                      Umělé přerušení těhotenství, od něhož neuplynulo 6 měsíců, s výjimkou případů, kdy žena alespoň dvakrát rodila, nebo dovršila 35. let, nebo je důvodné podezření, že otěhotněla v důsledku trestné činnosti, která na ni byla spáchána.

Není-li zdravotní indikace k umělému přerušení těhotenství, výkon je prováděn za úhradu. Ukončení ze zdravotní indikace je hrazeno zdravotní pojišťovnou. Mezi zdravotní indikace patří indikace interní (nebezpeční zhoršení zdravotního stavu matky těhotenstvím), psychiatrické a etické (znásilnění), genetické (vysoké nebezpeční vrozené vady plodu), věk matky nad 40 let, gynekologické (myomatózní děloha, st.p. operacích dělohy). Zdravotní důvody by také mohly ospravedlnit provedení ukončení dříve, než za zákonem předepsaných šest měsíců od předchozí interrupce.

Pokud jde o interrupci prováděnou ze zdravotních důvodů, i zde platí v zásadě dvanáctitýdenní délka těhotenství pro možnost provedení interrupce, pouze v následujících případech je možné limit dvanáct týdnů překročit:

1)                      je-li ohrožen život ženy,

2)                      je-li prokázáno těžké poškození plodu,

3)                      je-li plod neschopen života.

Hlavním úkolem společnosti by mělo být odstraňování hlavní příčiny po poptávce provedení potratu. V současné době je počet potratů alarmující. B. Häring uvádí, že v Japonsku po legalizování potratů jich bylo provedeno 30 miliónů.[1] T. A. Shannon, profesor sociální etiky v USA má odhad ve statistických údajích počet potratů v Americe kolem 55 miliónů.[2]

Proto bychom měli dávat důraz především na prevenci těhotenství, spočívající v odpovídající antikoncepci.

Antikoncepce jako slovo odvozené z latinského anti – concipere má znamenat prostředek, který zabrání (anti) početí (concipere). Nejčastěji používaný typ antikoncepce je hormonální antikoncepce.

Na hormonální antikoncepci mnozí pohlížejí jako na časovanou bombu lidstva. Jako u každého problému, jehož důsledky pak sahají až k samé podstatě člověka, k níž plodnost bezesporu patří, se utvořily dva názorové tábory. Jeden z nich je tzv. tábor většiny, jehož představitelé vítají bez vyřešení podstatných etických otázek v podstatě jakoukoli formu omezení či vyloučení fenoménu plodnosti z celistvosti člověka. Druhý tábor by byl při součtu fakticky slabší, ale určitě by zvítězil v porovnání sil myšlenek a obav o osud žen, dětí i celých rodin. Veškeré námitky, které bývají při slovních střetech obou táborů slyšet, si zaslouží, abychom se jimi vážně zabývali.

Že se toto 100 % zabránění početí však nedaří ani u nejnovějších syntetických a na oblibě stále více získávajících hormonálních preparátů, ukazuje tzv. Pearl Index, tedy míru selhání konkrétní metody předcházení početí. Tento Pearl Index dokazuje, že bohužel kromě kastrace či úplné pohlavní zdrženlivosti si nemůžeme být ve svém plodném životě při žádném z uskutečněných pohlavních styků stoprocentně jisti, že k početí nedojde – ač jsme chráněni např. hormonálními tabletami. Avšak nejen tato statisticky sledovaná míra selhání metody předcházení těhotenství, ale i samotný detailní mechanismus účinku jednotlivých hormonálních preparátů nám dokazuje, že ovulaci, a tedy i potenciální možnosti oplození, věda stále nedokáže definitivně zabránit. Existuje vždy, byť nepatrná, možnost, že k početí dojde.

Nejsou tyto preparáty mimo svůj potenciální abortivní efekt, ač se takovému nařčení jeho propagátoři brání, tendenčně zaměřeny k potratům? Vždyť žena, která během užívání takové antikoncepce zjistí, že otěhotněla, může mít oprávněný strach o své dítě a jeho zdraví, nehledě na zřejmě zvýšené riziko samovolných potratů ať už v počátku tak i v pokročilejším stádiu gravidity. Jedno je však v této otázce vyřešeno: budete-li chtít využít nových trendů v oblasti gestagenních antikoncepčních syntetik, připravte si hojnou zásobu těhotenských testů. Váš lékař Vám totiž, zvláště pokud během užívání tohoto druhu antikoncepce nebudete jeho účinkem menstruovat, doporučí, abyste si v daných termínech pro jistotu udělala těhotenský test. Jak je to tedy s pohodlím, moderností a nezávislostí ženy při využívání těchto způsobů předcházení početí, kteréžto přívlastky farmaceutické firmy používají na svých propagačních materiálech?

ZÁVĚR

Závěrem lze říci, že je příliš bláhové očekávat etický a legislativní konsenzus k otázce umělého potratu. Lze se však sjednotit v názorech a strategiích, které by pomohly minimalizovat čísla provedených potratů. Dokud budou zastánci práva na život chápat potrat jako vraždu a zastánci práva volby jako utlačování, je malá naděje, že by některá ze stran tolerovala praxi obhajobovanou oponenty. Hlavním úkolem společnosti by mělo být odstraňování hlavní příčiny po poptávce provedení potratu.

Je nutno zajišťovat větší pomoc svobodným matkám, zřizovat poradny, zajistit dostatečnou sexuální výchovu mladých lidí a poskytovat poučení o rizicích potratu.

Naše legislativa, vyhovuje jak ženám, tak poskytovatelům služby, protože až na ojedinělé pokusy o zpřísnění této legislativy neexistuje v zemi politické hnutí prosazující její změnu.

SEZNAM LITERATURY

Internetové zdroje:

www.planovanirodiny.cz

www.prolife.cz

www.antikoncepce.cz

Knižní publikace:

Häring, B. Frei in Christus. Bioethik – Herder, Freiburg im Breslau, 1989.

Shannon, T. A. Bioethics. 3. ed. – Paulist Press. New Jersey, 1987.

[1] Häring, B. Frei in Christus. Bioethik – Herder, Freiburg im Breslau, 1989.

[2] Shannon, T. A. Bioethics. 3. ed. – Paulist Press. New Jersey, 1987.