Zrak a oční vady

Zrak je nejdůležitější z našich pěti smyslů – přivádí do mozku více než 75% všech podnětů z okolního prostředí a na zpracování informací z něj se podílí kolem 60% celé mozkové kůry. Zrakové ústrojí člověka je citlivé na elektromagnetické vlnění o vlnové délce 400 – 700nm.

Odborným termínem se oční lékařství označuje jako oftalmologie. Tato věda prošla za posledních padesát let velkým rozvojem a díky tomu jsou již možné různé náročné a dříve nemyslitelné operace a zákroky.

Dobrý zrak je důležitým předpokladem prožití po všech stránkách aktivního a kvalitního života. Není tedy překvapením, že miliony lidí, kterým dobrý zrak nebyl dán přírodou, hledají cestu, na jejímž konci je ostré vidění.

 

II. Hypotéza

Touto seminární prácí bych chtěla podrobně popsat lidské oko, nepostradatelný orgán a jeden z pěti smyslů člověka. Vedle důkladného popisu stavby oka a jeho přídatných orgánů se budu zabývat všemi ději, které v oku probíhají při procesu vidění – tj. akomodace čočky a zrakový vjem. Dále popíši nejčastější refrakční vady a choroby oka, příznaky těchto nemocí a následnou léčbu (pokud je možná).

V současné době téměř každý druhý člověk trpí nějakou zrakovou vadou, a protože jsou tyto vady dědičné, chtěla bych poukázat na vady očí všech členů naší rodiny v přehledném rodokmenu (v průběhu tří generací) a zjistit tak, z jaké strany svých předků jsem nejpravděpodobněji tuto vadu zdědila. Domnívám se, že astigmatismus jsem zdědila z matčiny strany, neboť vím, že touto vadou matka též trpí.

 

III. Vývoj a stavba oka

  1. Vývoj oka

Lidské oko se zakládá v embryonálním vývoji jako váčkovitá vychlípenina mezimozku. Když se tento váček dotkne povrchového ektodermu, přemění se vchlípením v oční pohárek. Ektoderm vytvoří v místě dotyku základ čočky a z vnitřní vchlípené stěny se vyvine sítnice. Souběžně s touto přeměnou se též mění zadní úsek oční jamky. Ektoderm zde mohutní v jednom úseku, protáhle se vyklenuje směrem dozadu a vchlipuje se ve stopku očního váčku. Ta se prodlužuje a zakládá se tak budoucí zrakový nerv.

  1. Stavba oka

Zdravé oko dospělého člověka má kulovitý tvar s průměrem cca. 24-25mm a hmotnost kolem 30 gramů.  Je usazeno v oční dutině (orbita), která je tvořena kostí čelní (os frontale), kostí klínovou (os sphenoidale), lícní kostí (os zygomaticum), horní čelistí (maxilla) a kostí slzní (os lacrimale). V zadní části této dutiny se nachází očnicová štěrbina (fissura orbitale). Jedná se o otvor nepravidelného tvaru mezi malými a velkými křídly kosti klínové, kterou prochází oční nerv a cévy vyživující oko.

Oční koule je uložena v očnici, v tukové tkáni. Skládá se ze tří vrstev:

2.1. POVRCHOVÁ VRSTVA – tvořená bělimou a rohovkou

2.2. STŘEDNÍ CÉVNATÁ VRSTVA – tvořená cévnatkou, řasnatým tělesem

a duhovkou

2.3. VNITŘNÍ VRSTVA – tvořená sítnicí

 

2.1.1.  Bělima (sclera)

je tuhá, bílá vazivová blána tloušťky 0,3 až 1,3mm. Tvoří asi 5/6 povrchu oční koule. Je stavebně i funkčně podpůrnou tkání, je tvořena hustým kolagenním vazivem. Je poměrně odolná na mechanické poranění. Na bělimu se upínají zevní okohybné svaly. Její povrch kryje v přední části spojivka, vzadu bělimu prostupuje zrakový nerv, vpředu přechází v průhlednou rohovku.

 

2.1.2.  Rohovka (cornea)

tvoří asi 1/6 povrchu oční koule. Je čirá, průhledná, bezcévná. Její průměr se pohybuje okolo 1cm, tloušťka asi 1mm, na povrchu je sklovitě hladká a lesklá. Pro bohatý obsah nervových vláken je rohovka nejcitlivější tkání lidského těla. Její základní funkcí je lom světla (refrakce) a ochrana nitroočního prostředí – je to oční vrstva, který přichází do kontaktu s vnějším prostředím, proto je také náchylná na četná onemocnění, mechanická či chemická poranění.

 

2.2.1.  Cévnatka (chorioidea)

vystýlá zadní 2/3 oční koule. Je červenohnědé barvy. Vedle četných cév obsahuje hojně buňky s hnědým pigmentem. Na její vnitřní straně je sítnice, jejíž zevní vrstvy cévnatka vyživuje. Směrem dopředu vybíhá v kruhovitý val – řasnaté těleso.

 

2.2.2.  Řasnaté těleso (corpus ciliare)

je paprsčitý val hladkých svalů, na kterém je zavěšena čočka. Stahy těchto svalů mění zakřivení čočky. V příčném řezu má tvar trojúhelníku, v podélném je kruhové. Z krve, protékající kapilárami řasnatého tělesa, se tvoří komorová voda. Před řasnatým tělesem se zdvíhá kruhovitá clona – duhovka.

 

2.2.3.  Duhovka (iris)

je diskovitý útvar z hladkých svalů. Obsahuje pigmentové buňky, které dávají oku zabarvení (méně pigmentu – šedé, modré oči; více pigmentu – zelené, hnědé, černé oči).

 

2.2.4.  Zornice (pupilla)

je okrouhlý otvor uprostřed duhovky, kterým vstupuje světlo do oka. Množství světla dopadající na sítnici upravují dva duhovkové svaly, svěrač a rozvěrač zornice. V případě potřeby regulují její průměr - roztažení (mydriáza) a stažení (mióza). Tento pohyb je označován jako zornicový reflex.

 

2.3.  Sítnice (retina)

vystýlá vnitřní povrch cévnatky. Je 0,2 až 0,4mm silná. Je tvořena 4 vrstvami buněk. Vnitřní vrstva, přiléhající k cévnatce, je vrstva pigmentová, pod ní jsou smyslové buňky sítnice – tyčinky (130miliónů; pro vidění za šera) a čípky (7 miliónů; pro barevné vidění), jejichž podrážděním začíná proces vidění. Výběžky těchto buněk jsou spojeny vrstvou dvojpólových (bipolárních) buněk, převádějících vzruchy z tyčinek a čípků na čtvrtou vrstvu, tvořenou nervovými buňkami, jejichž neurity prostupují stěnou oční koule ve zrakovém nervu a vedou vzruchy do zrakových ústředí v mozku.

Tyčinky obsahují zrakový pigment rhodopsin (je citlivý na světlo). Tyčinky nevnímají barvu, ale jsou citlivé na světlo – působí za šera a v noci. Čípky umožňují barevné vidění za dne. Existují tři druhy čípků v závislosti na množství pigmentu – červené (max.citlivost čípků), zelené a modré. Široké spektrum různých odstínů ve vlnových délkách v rozmezí od 400 do 750nm (asi 130 – 250 čistých barev) můžeme vidět díky různým kombinacím těchto tří.

Místo, kde vystupuje z oční koule zrakový nerv, je bez tyčinek a čípků a nazývá se slepá skvrna. Největší nakupení čípků je asi 4 mm zevně od slepé skvrny na mírně vkleslém místě sítnice – tzv. žlutá skvrna (macula lutea), která je místem nejostřejšího vidění. Je to kruhovitý útvar o průměru cca 0,2-0,5mm, který se nachází na ose oka. Na 1mm2 tam připadá asi 150 000 čípků a nejsou zde skoro žádné tyčinky. Vysoká ostrost vidění je dána i tím, že každý čípek má své vlastní nervové vlákno.

 

2.4.  Čočka (lens cristallina)

je asi 4 mm silná, dvojvypuklá (bikonvexní) - zadní plocha je více zakřivená než přední. Je připojena pomocí závěsného aparátu k povrchu řasnatého tělesa. Na přední straně je omývána komorovou vodou. Jedná se o tuhé těleso z rosolovité, dokonale průhledné hmoty. Během života přibývají na čočce vrstvy, které s přibývajícím stářím tvrdnou a snižují akomodaci. Akomodace = přizpůsobování zakřivení čočky vzhledem ke vzdálenosti předmětů. Čočka nesouvisí se smyslovými elementy oka, ani se k nim nepřibližuje. Nemá proto funkci percepčního aparátu, tj. není orgánem, na kterém závisí vlastní pochod vidění.

2.5.  Komorová voda (humor aquosus)

je označována také jako oční mok – jedná se o čirou tekutinu nacházející se v prostoru mezi rohovkou a čočkou. Je produkována řasnatým tělesem, protéká ze zadní (prostor mezi duhovkou a čočkou) do přední komory oční (prostor mezi duhovkou a rohovkou) a pak pokračuje do odvodného kanálku. Celkový objem komorového moku v obou komorách činí 0,2 - 0,3ml.

 

2.6.  Sklivec (corpus vitreum)

je řídce rosolovitá tekutina obsahující až 99% vody. Vyplňuje prostor mezi čočkou a sítnicí. Za dokonalou průhlednost vděčí sklivec vysokému obsahu kyseliny hyaluronové. Slouží také k fixaci sítnice a cévnatky. Celé prostředí výplně sklivce není zcela bezstrukturné. Tzv. trámčina sklivce je složena z nesmírně jemných vlákének, absolutně průhledných. Místy se objevují kompaktnější tělíska. Jsou to buněčné fragmenty a zbytky embryonálních cévek, které je možné při pohledu na světlou, stejnoměrně osvětlenou plochu zaregistrovat jako šedavé všelijak zprohýbané útvary (lidově létající mušky). Tyto elementy však neznamenají nic patologického. Ve stáří a při některých chorobách oka může měnit sklivec konzistenci, přestává mít rosolovitou hutnost až zkapalňuje. Tato přeměna není však nemocí nebo nebezpečnou pro zrakovou funkci.

 

IV. Přídatné orgány oka

  1. 1. Okohybné svaly

Okohybné ústrojí umožňuje dokonalou souhru pohybů obou očí. Na každém oku ho tvoří dva páry přímých a jeden pár šikmých zevních očních svalů s příslušnými nervy. Všechny tyto svaly se upínají do bělimy a ovládají rychlé a společně sladěné pohyby obou očí jako jednoho celku, a to ve všech pohledových směrech.

 

1.1.  Vnitřní přímý sval oka (musculus rectus oculi medialis)

je sval jdoucí na vnitřní ploše oční bulvy ze společného vazu, odkud vycházejí přímé okohybné svaly v hrotu očnice a připojují se do očního bělma několik milimetrů od vnitřní hranice rohovky. Stáčí oko dovnitř. Funkce tohoto svalu je koordinována s funkcí zevního svalu druhého oka.

 

1.2.  Horní přímý sval oka (musculus rectus oculi superior)

vychází ze svazku čtyř přímých očních svalů. Sval probíhá nad oční bulvou (prochází rovnoběžně pod svalem zvedající horní oční víčko) a připojuje se do bělma několik milimetrů od hranice rohovky. Jeho kontrakce zapříčiňuje rotaci rohovky a tudíž otáčí okem vzhůru a dovnitř. Jeho stah je koordinován s dolním šikmým svalem druhého oka.

1.3.  Dolní přímý sval oka (musculus rectus oculi inferior)

vychází opět ze svazku čtyř přímých svalů. Táhne se po spodině očnice a upíná se na přední dolní část bělma několik milimetrů pod dolní hranicí rohovky (podobně jako horní přímý sval oka) . Jeho funkce spočívá v otáčení oka nahoru a vně.

 

1.4.  Vnější přímý sval oka (musculus rectus oculi lateralis)

prochází po spánkové ploše očnice od společného základu jako ostatní přímé svaly. Připojuje se podobně jako předešlé přímé svaly k bělmu několik milimetrů od rohovky. Stejně jako vnitřní přímý sval druhého oka (synchronizované) stáčí oči vlevo a vpravo.

1.5.  Horní šikmý sval oka (musculus obliquus oculi superior)

je sval umístěný na stropu očnice, který začíná vzadu za zvedačem horního víčka a jde k vnitřní hranici očnicového otvoru. Připojuje se k do horní vnitřní plochy bělma. Stáčí oko dolů a vně.

 

1.6.  Dolní šikmý sval oka (musculus obliquus oculi inferior)

je sval jdoucí po spodině očnicové dutiny z její vnitřní (nosní) části na zevní. Táhne se pod dolním přímým svalem a připojuje se do dolní zevní části bělma. Jeho úkolem je stáčet oko nahoru a vně.

 

1.7.  Zvedací sval horního víčka ( musculus levator palpebrae superioris)

je plochý sval trojúhelníkovitého tvaru procházející stropem očnice zezadu dopředu. Začíná na kosti tvořící strop očnice a upíná se k podkožní části horního víčka. Jeho funkcí je jeho zvedání.

 

1.8.  Kruhový sval oční (musculus orbiculus oculi)

obkružuje otvor známý jako oční štěrbina. Je kryt kůží víčka po celé své délce, jeho úlohou je otvírání a zavírání oční štěrbiny.

 

1.9.  Zrakový nerv (nervus opticus)

je mohutný nerv vstupující do očnice skrz očnicovou štěrbinu (umístěna v její zadní části). Odesílá zrakové vjemy získané prostřednictvím sítnice do mozku.

  1. 2. Oční víčka (palpebrae)

Jedná se o dva kožní záhyby (horní – palpebra superior, dolní – palpebra inferior) kryjící přední část očního bulbu. Zakrývají kruhový sval oční, který spolu se zvedačem horního víčka ovládá uzavírání oční štěrbiny. Zadní plocha víček je pokryta spojivkou.

 

  1. 3. Spojivka (conjunctiva)

Spojivka je tenoučká průsvitná slizniční blanka, která se táhne po vnitřní straně víček, dále přechází na oční bulvu a kryje zpředu bělimu až po okraj rohovky. Štěrbinovitý prostor, který vzniká mezi spojivkou víček a spojivkou oční koule, se nazývá spojivkový vak. Vzhledem k jejímu umístění je náchylná na různé záněty.

 

  1. 4. Oční řasy (cilium)

Ohraničují volné hrany očních víček a ochraňují oko před cizími tělísky. Mezi nimi vyúsťují drobné mazové a potní žlázy.

 

  1. 5. Slzné žlázy (glandulae lacrimalis)

Žlázy oválného tvaru, které se nacházejí uvnitř očnice nad oční koulí na její zevní straně. Obsahují tenoučké sekreční vývody, které vylučují důležité látky a většinu slz omývajících povrch spojivky a zevní povrch oční bulvy. Slzy (lacrimae) ze slzní žlázy se dostávají pomocí vývodů do spojivkového vaku, vymývají spojivku a jsou roztírány po rohovce, kterou chrání před vysycháním. Dále stékají do vnitřních koutků, kde jsou na okrajích víček slzné body, pokračující do slzných kanálků horního a dolního víčka. Slzné kanálky směřují dovnitř, spojují se a ústí do slzného váčku pod vnitřním koutkem, dále do dolního nosního průduchu. Inervaci slzné žlázy obstarává lícní nerv, trojklanný nerv a sympatikus.

Slzy jsou izotonický nebo lehce hypotonický roztok s pH 7,3-7,7. Jsou z 99% tvořeny vodou, na 1% se podílejí hlavně tuky, hlen, proteiny, krystaloidy a oloupané epitelie. Odplavují drobná cizí tělíska, mají vliv na optické vlastnosti rohovky. Denně vyprodukuje průměrná slzná žláza asi 1cl slz.

 

V. Akomodace (accomodare)

Akomodace je adaptace oka pro vidění do blízka (na předměty bližší než 5m), kontrakcí ciliárního svalu a uvolněním závěsného aparátu čočky se zvětšuje její lomivost. Při narození je akomodace největší, dosahuje až 30D, s věkem se lineárně snižuje, přibližně o 0,25D. Po 65. roce věku je akomodace prakticky nulová. Rozsah akomodace od vzdáleného k blízkému bodu označujeme jako akomodační šíře a hodnotu uvádíme v dioptriích. Nejmenší vzdálenost ostře viděného předmětu může být i 15cm a mění se s věkem. Vidění na tak malou vzdálenost je spojeno se značnou námahou a oko se brzy unaví. Optimální vzdálenost, v níž můžeme pozorovat (číst, psát apod.) delší dobu bez větší námahy, je asi 25cm. Při velké vzdálenosti předmětu je zakřivení, a tedy i optická mohutnost čočky menší (akomodace je nulová). Vzdálenost středu oční čočky od sínice odpovídá její ohniskové vzdálenosti (přibližně 1,6cm). Když je předmět blíže k oku, vznikl by obraz dále od čočky, tzn. za sítnicí. Oko se však akomoduje tak, že se zvětší zakřivení optických ploch čočky, ohnisková vzdálenost čočky se zmenší a ostrý obraz se vytvoří opět na sítnici, ve stejné vzdálenosti od čočky.

Změna refrakčního stavu oka je způsobena změnou zakřivení lomivých ploch čočky a dalšími mechanismy. Jedná se o automatický reflex, který je ovládán i vůlí. Vlastní akomodace se skládá z aktivní složky (činnost ciliárního svalu) a složky pasivní (účast čočky, jejího závěsného aparátu a sklivce). Účinnost akomodace tedy ovlivňují především tyto dva faktory: schopnost čočky měnit tvar a síla ciliárního svalu.

 

VI. Zrakový vjem

Na optickém zobrazení předmětů se podílí průhledná prostředí – rohovka, komorová voda, čočka a sklivec – jejichž index lomu se navzájem poněkud liší. Při vstupu do oka prochází světlo rohovkou a očním mokem. Před oční čočkou je duhovka, která řídí intenzitu světla vstupujícího do oka. Po průchodu čočkou, která má ze všech částí oka největší index lomu, postupuje světlo sklivcem, jehož index lomu je naopak nemenší a odpovídá indexu lomu vody. Obraz vytvořený oční čočkou vzniká na sítnici, je skutečný, zmenšený a převrácený. Na základě zkušenosti, která se vytváří od narození, však obraz nevnímáme jako převrácený, ale vnímáme jeho správnou, vzpřímenou polohu.

Sítnice obsahuje dva druhy buněk citlivých na světlo. V tyčinkách je obsaženo barvivo purpur = rhodopsin, které se účinkem světla rozkládá na opsin a retinal (vitamín A), tím vzniká akční potenciál neboli jev zvaný transdukce - energie světla se fotochemickými reakcemi přeměňuje na elektrické impulsy. Ty putují do gangliových nervových buněk, jejichž vlákna (je jich přibližně 106) vytvářejí dohromady zrakový nerv (II. hlavový). Zrakový nerv vede impulsy ze sítnice chiasmatem, kde se nervová vlákna částečně kříží. Po několikátém přepojení končí v mozkové kůře týlního laloku, kde je sídlo zrakového centra. V těchto místě mozek na základě dodaných elektrických impulsů rekonstruuje obraz vytvořený na sítnici. Určitou roli při tom hraje i předchozí zkušenost – na jejím základě se například dotváří obraz nejasně viditelných předmětů. Člověk pak vidí to, co očekává, že vidí (což může vést k chybám a omylům).

 

VII. Oční vady a jejich korekce

  1. 1. Refrakční vady = poruchy lomu světelných paprsků

Emetropie je ideální stav, kdy je v rovnováze délka oka, zakřivení lomných médií a jejich optická mohutnost. Ametropie je stav, kdy tomu tak není a oko má refrakční vadu.

Oko je optický systém velmi podobný fotografickému přístroji. Průhledná rohovka, která tvoří přední plochu oka, je hlavní lomivou součástí tohoto optického systému. Další částí optické soustavy je čočka uvnitř oka, která představuje doplňkovou lomivou sílu očního optického aparátu. Změnou svého tvaru umožňuje čočka u mladších lidí jemné doostřování při pohledu na různé vzdálenosti. Proto, aby rovnoběžné paprsky světla přicházející do oka dopadaly po průchodu jeho optickou soustavou přesně do místa nejostřejšího vidění na sítnici, musí být v oku zachován správný poměr jeho délky a síly optické soustavy. Každá změna osové délky oka o 1mm představuje změnu refrakce 3D. Řada dědičných a vývojových faktorů může vést ke strukturálnímu nepoměru. Je-li oko příliš dlouhé nebo krátké, dopadají zaostřené zbíhající se paprsky mimo sítnici. Tato nevyváženost se může projevovat v podobě tří základních dioptrických vad: krátkozrakost, dalekozrakost a astigmatismus.

 

1.1.  Krátkozrakost (myopie)

je nejčastější dioptrickou vadou, která postihuje až 30% obyvatel. U myopie je oko příliš dlouhé nebo lomivost optické soustavy oka je příliš veliká. Světelné paprsky se proto sbíhají před místem nejostřejšího vidění a na sítnici dopadá nezostřený, zamlžený obraz. Pacient trpící myopií vidí špatně na dálku, ale dobře na blízko. Vzdálenost, na kterou myop ostře vidí, je tím kratší, čím je myopie vyšší.

Příznaky: Mhouříte oči, abyste jasně viděli do dálky? Míjíte své přátele na ulici, aniž byste je poznali? Píše vaše dítě s nosem nalepeným na sešit? Jestliže ano, jsou to první příznaky myopie.

Myopie se koriguje tzv. „mínusovými“ skly, s jejichž pomocí je obraz přiváděn na sítnici. Tím se usnadní akomodace a zabrání se tak únavě očí a bolestem hlavy. Skla určená pro osoby trpící myopií jsou silnější na okraji než ve středu – rozptylky. Rozdíl v síle skel je tím větší, čím je myopie vyšší.

Myopie se dá rozdělit do 3 kategorií, podle stupně vady.

  • Myopia levis (do - 3,0 D)
  • Myopia modica  (- 3,25 až - 6,0D)
  • Myopia gravis ( -6,25 a více)
  • Fyziologická myopie je diagnostikována jako vada do –3 D se stabilizací

nejpozději ve 20. roce života.

 

1.2.  Dalekozrakost (hypermetropie)

postihuje asi 10% obyvatel. U dalekozrakosti je oko příliš krátké nebo lomivost oka je nedostatečná. Světelné paprsky se proto sbíhají až za místem nejostřejšího vidění a na sítnici dopadá rozostřený, zamlžený obraz. Osoba trpící hypermetropií vidí špatně jak na blízko, tak i na dálku. Podaří-li se jí přece jenom zaostřit do dálky, tak pouze za cenu značné námahy očí a následné únavy. Lehká hypermetropie probíhá mnohdy nepozorovaně až do 30 let pacienta, protože oko ještě dokáže akomodovat natolik, aby viděný obraz byl jasný a nerozmazaný.

Příznaky: Únava očí, bolest hlavy. Příčinou těchto příznaků je neustálá snaha o dokonalou akomodaci. U dětí bývá často provázena šilhavostí, kterou je třeba velmi rychle odstranit.

Hypermetropie se koriguje tzv. „plusovými“ skly, s jejichž pomocí je obraz přiváděn na sítnici. Tím se usnadní akomodace a zabrání se tak únavě očí a bolestem hlavy. Skla určená pro osoby trpící hypermetropií jsou silnější ve středu než na okraji – spojky. Rozdíl v síle skel je tím větší, čím je hypermetropie silnější.

 

1.3.  Astigmatismus

je neschopnost vidět ostře na jakoukoli vzdálenost pro nepravidelný tvar oční rohovky. Rohovka nemá pravidelný polokulový tvar, ale je v některých osách zploštělá nebo naopak více zakřivená. Část světelných paprsků se tak sbíhá mimo místo neostřejšího vidění a na sítnici dopadá rozostřený, zamlžený a deformovaný obraz. Tím pádem se vidění může podobat pohledu do nerovného zrcadla. Astigmatismus se může vyskytovat izolovaně nebo v kombinaci s krátkozrakostí či dalekozrakostí. Sklon k astigmatismu je dědičný, lze ho však získat i po úraze.

Příznaky: Neschopnost jasně rozeznávat kontrasty mezi horizontálními, vertikálními nebo sešikmenými řádky, zaměňování podobných znaků (jako písmena H, M, N nebo číslice 8 a 0), únava očí a bolesti hlavy.

Astigmatismus se napravuje pomocí torických korekčních čoček (cylindrická skla – lomí paprsky jen v jedné rovině), jejichž zakřivení vyrovnává nepravidelnosti zakřivení rohovky. Dioptrická hodnota korekčních čoček proto není stejná po celém jejich povrchu, ale rozdíl v dioptrické hodnotě je tím větší, čím vyšší je astigmatická vada.

 

1.4.  Afakie a pseudofakie

Afakie je stav, kdy čočka schází v optické ose. Při afakii původně zdravé oko se stane silně hypermetropickým, jeho refrakci odstraníme brýlovým afakickým sklem +10D. Toto sklo způsobuje zvětšení obrazu na sítnici až o 30% (předměty větší se zdají být bližší). Adaptace na afakické brýle může trvat až několik měsíců. Při korekci afakie kontaktními čočkami je zvětšení obrazu na sítnici pod 10%. Při nesnášenlivosti kontaktních čoček se provádí vložení nitrooční čočky. Lidé s touto korekcí mají zakázáno řídit motorová vozidla (omezení zorného pole – korekce vytváří prstencovitý výpadek v zorném poli).

Pseudofakie je korekce afakie umělou nitrooční čočkou. Zvětšení obráku na sítnici je asi 4%, nedochází k pokřivení obrazu ani astigmatismu.

1.5.  Anizometropie

je nestejná refrakce obou očí. Může být vrozená, nebo získaná operací nebo úrazem. Při malých anizometropiích nebývá binokulární vidění narušeno. Při rozdílu větším než 2,5D mezi oběma očima vzniká nestejná velikost obrazu na sítnici, která narušuje binokulární spolupráci očí a nazývá se aniseikonií.

Korekce anizometropie se provádí tak, že jedno oko se koriguje optimálně a druhé se záměrně podkoriguje, aby se zlepšila snášenlivost očí.

 

Lidé trpící krátkozrakostí, dalekozrakostí, astigmatismem a aberacemi (odchylkami) vyšších řádů neměli v minulosti jinou možnost než nosit brýle či kontaktní čočky. Pokrok lékařské vědy v posledních dvou desetiletích dává lidem šanci se zcela zbavit těchto pomůcek. Laserová a nitrooční refrakční chirurgie prošla v 90.letech bouřlivým vývojem, díky kterému dnes oční lékaři dokáží korigovat i složité dioptrické vady. V průběhu posledních několika let podstoupilo v České republice laserový či chirurgický zákrok s cílem odstranit dioptrickou vadu více než 100 000 obyvatel.

 

  1. 2. Poruchy akomodace

2.1.  Vetchozrakost (presbyopie)

je přirozený proces vidění týkající se každého člověka po 40. roce. Čočka začíná ztrácet na pružnosti, nedostatečně se vyklenuje a oplošťuje. Člověk trpící presbyopií vidí stále hůře na blízko.

Příznaky: Prodlužování čtecí vzdálenosti, výrazné zhoršení vidění při špatném osvětlení, neschopnost zaostřit na krátkou vzdálenost.

Nejideálnější brýlovou čočkou pro korekci presbyopie jsou progresivní, multifokální čočky. Tyto čočky s plynule proměnnou dioptrií bez viditelného přechodu umožňují nositeli ostře vidět na všechny vzdálenosti.

 

2.2.  Exces akomodace

vzniká u mladých lidí při dlouhodobém čtení nebo intenzivní jemné práci na blízko a nedostatečném osvětlení. Klinicky se projevuje nadměrnou konvergencí, myopizací oka a tělesnou slabostí.

Tato porucha se koriguje aplikací cykloplegik.

 

2.3.  Spasmus akomodace

Vzniká u lidí s nekorigovanou či podkorigovanou hypermetropií nebo při aplikaci myotik. Projevuje se myopizací oka, hodnota refrakce může být až -10D.

2.4.  Insuficience akomodace

Vzniká u lidí trpících myopií nebo emetropií před 40.rokem věku. Příčinou je nedostatečná kontrakce ciliárního svalu.

 

2.5.  Obrna akomodace

Příčinou může být porucha vegetativní inervace, úraz oka, instilace (vkapávání) cykloplegik.

 

  1. 3. Poruchy barvocitu

Porucha barvocitu je neschopnost vidění barev v celém spektru. Úplná barvoslepost je málo častá, častěji se jedná o poruchu vnímání určitých barev. Jedná se zpravidla o poruchy dědičné, ale lze je získat i během úrazu, po sítnicovém zánětu nebo po podání některých léků.

Při této vadě dojde k porušení funkce čípků. Jelikož se čípky kromě vnímání barev podílejí také na zrakové ostrosti, zpravidla dochází k jejímu snížení.

Stav naprosto správného barevného vidění se nazývá trichomazie.

  • Protanomálie – problémy s červenou barvou
  • Deuteranomálie – problémy se zelenou barvou
  • Tritanomálie – problémy s modrou barvou

 

Chybí-li úplně jedna skupina čípků, mluvíme o dichromazii

  • Protanopie – nevidí červenou barvu
  • Deuteranopie – nevidí zelenou barvu
  • Tritanopie – nevidí modrou barvu

 

Velmi zřídka se objevují i lidé s tzv. monochromazií – absence 2 druhů čípků. V populaci se frekvence výskytu poruch barvocitu odhaduje na 8,5 % (8% muži a 0,5% ženy). Nejčastěji se jedná o deuteranomálii.

Ještě méně častější než monochromazie je achromazie = úplná barvoslepost. Jedná se o absolutní výpadek systému čípků, proto funguje jen černobílé vidění. Člověk trpící touto vadou vidí relativně normálně za šera, ve dne se ostrost vidění snižuje až na 1/10. Často se u těchto lidí objevuje světloplachost.

 

  1. 4. Oční zákaly

4.1.  Šedý oční zákal (katarakta)

je stav, při němž se kalí oční čočka až do stadia, kdy zornice nabude šedivého odstínu. Zrak se zhoršuje, pacient trpí světloplachostí či šeroslepostí, obraz se často dvojí, ostrost barev klesá a vidění se pozvolna zatemňuje. Dříve se šedý zákal nechával léta zrát. Vzhledem k tomu, že bývají často postiženy obě oči, pacient často oslepl. Dnes nečekáme s operací tak dlouho, ovšem zásah při prvních náznacích je zase předčasný. Existuje vrozený a získaný (stařecký) šedý zákal.

Hlavní příčinu vzniku katarakty neznáme. U mladších osob může vniknout šedý zákal při úrazech oka, působením RTG nebo infračerveného záření, při tetanii, u cukrovky a při některých otravách.

Léčba šedého zákalu je operační. Provádí se ultrazvukem a u nekomplikovaných případů je až v 97% úspěšná. Operuje se na sále, v místním znecitlivění, pod operačním mikroskopem, asi 15-20 minut. Do pouzdra vlastní odstraněné lidské oční čočky se implantuje umělá čočka.

 

4.2.  Zelený oční zákal (glaukom)

má horší prognózu než šedý zákal. Je to oční onemocnění, jehož podkladem je zvýšený nitrooční tlak. Postihuje zpravidla osoby středního věku a starší, může se však objevit i u dětí a novorozenců.

Podle klinických příznaků se glaukom dělí do tří skupin:

  • glaukom se záchvaty (glaucoma congestivum)
  • glaukom bez záchvatů – prostý (glaucoma simplex)
  • glaukom dětského věku (glaucona infantile)

Společným projevem všech forem glaukomů je kromě zvýšeného nitroočního tlaku postupný pokles zrakové ostrosti spolu se zužováním zorného pole a charakteristickou změnou papily zrakového nervu. Terč zrakového nervu se již od samého okraje prohlubuje, postupně atrofuje a zraková ostrost přitom klesá až k úplné slepotě. Glaukom, který postižené oko zcela oslepil, označujeme jako absolutní.

Při vzniku glaukomu hraje roli několik rizikových faktorů: zvýšený nitrooční tlak, krátko- a dalekozrakost, dědičnost, cukrovka, vysoký krevní tlak, věk a rasa.

Léčba glaukomového onemocnění se provádí vkapáváním tzv.miotik (léky zužující zornici), ke snížení nitroočního tlaku především při glaukomovém záchvatu pomáhají některá diuretika. U glaukomu nelze zlepšit stav zrakových funkcí oka, ale správně prováděnou léčbou je možno zachovat pouze ten stav vidění a zorného pole, při kterém byla choroba zjištěna. Měřítkem účinnosti prováděné léčby jsou proto kontroly nitroočního tlaku, zrakové ostrosti a zorného pole. Dochází-li třeba jen k malému zhoršování při konzervativní léčbě miotiky, je nutný operační zákrok. Operací glaukomu je usnadněn odtok nitrooční tekutiny. Na rozdíl od operace katarakty se však vidění po operaci glaukomu zpravidla nezlepší.

 

  1. 5. Onemocnění víčka

5.1.  Vrozené vady víček

  • kolobom kongenitální – vyskytuje se nejčastěji na horním víčku, poškozuje povrch oka, způsobuje osychání rohovky s následnou tvorbou vředů.
  • epikantus – je nejčastější onemocnění víček, je tvořen vertikálně probíhající kožní řasou, která překrývá vnitřní kotek oka ve tvaru oblouku. Vyskytuje se i u malých dětí, kde způsobuje dojem šilhání. S růstem obličeje epikantus mizí, takže u školních dětí se ji nevyskytuje.
  • blefarofimóza – je vzácnější onemocnění, jedná se o zkrácení oční štěrbiny v horizontálním i vertikálním směru. Terapie závisí na stupni onemocnění. Provádí se operačně.

 

5.2.  Ptóza

je vrozené nebo získané onemocnění horního víčka, kdy dojde k jeho poklesu a zúžení oční štěrbiny. Náprava ptózy se provádí chirurgickým zákrokem.

 

5.3.  Logoftalmus

je porucha víček, nejčastěji dolního, při kterém je oční štěrbina trvale otevřena, zůstává tak část rohovky nezakrytá. Objevuje se například u bezvědomí, kómatu nebo celkové anestezii. Povrch rohovky a spojivky osychá, je porušeno roztírání slzného filmu, slzy se nadměrně vypařují a následně vznikají záněty. Při krátkodobém onemocnění postačí léčení kapkami a mastmi, při dlouhodobějším onemocnění se provádí chirurgické zákroky pomocí tzv.vlhké komůrky, případně sešití víček.

 

5.4.  Blefarospasmus

je charakteristické křečovité svírání víček, které trvá většinou několik sekund až minut. Toto onemocnění se nejčastěji vykytuje u starších osob. Terapie se provádí aplikací injekcí nebo sedativy.

 

5.5.  Hordeolum (ječné zrno)

je akutní hnisavý zánět folikulů řas, způsobený bakteriální infekcí, a to hlavně stafylokoky. Léčí se teplými obklady nebo antibiotiky, dokud se hnisavý absces neuvolní.

5.6.  Onemocnění víčkových okrajů

je stav, kdy se původně správně postavené řasy otáčejí proti bulbu, tím dráždí rohovku  spojivku oka. Léčí se epilací řas pomocí laseru.

 

  1. 6. Onemocnění slzných cest

6.1.  Nepřiměřené slzení (lakrimace)

je způsobeno reflexní nadprodukcí slz stimulací trigeminu drážděním rohovky a spojivky. Terapie spočívá v podávání specifických léků.

 

6.2.  Zánět slzné žlázy (dacryoadenitis)

bývá zpravidla virového původu po infekčních onemocněních. Projevuje se bolestivým zduřením a zarudnutím třetiny až poloviny horního víčka. Terapie spočívá v podávání specifických léků.

 

  1. 7. Poruchy okohybného aparátu

7.1.  Šilhání (strabismus=heterotropie)

je stav způsobený částečným nebo úplným ochromením některého okohybného svalu, kdy osy vidění obou očí nesměřují současně k fixovanému objektu. Nemocný začne náhle vidět zdvojeně (diplopie) – vidí a vnímá místo jednoho předmětu dva, buď vedle sebe, nad sebou, nebo jeden z nich zešikmený, druhý přímý apod.

 

7.2.  Tupozrakost (amblyopie)

je výsledkem trvalého, stále se zhoršujícího centrálního útlumu šilhajícího oka. Je nejvážnějším funkčním projevem strabismu. Tupozrakost vzniká především u jednostranného šilhání u dětí do 6.roku věku.

 

  1. 8. Onemocnění rohovky

8.1.  Zánět rohovky (keratitis)

je nejčastější rohovkové onemocnění, jeho průvodní subjektivní obtíže jsou světloplachost, slzení a bolestivost nemocného oka. Projevuje se překrvením oka, tvoří se fialový kroužek kolem rohovky. Záněty rohovky mohou být povrchové nebo hluboké. Léčí se zpravidla antibiotiky.

 

8.2.  Rohovkové degenerace

se liší od zánětů především chyběním subjektivních i objektivních zánětlivých projevů. Bývají často oboustranné. Mezi nejčastější nemocnění patří gerontoxon. Je to kroužkovitý bělavý zákal v oblasti rohovky, vytvářející obvykle prstenec, oddělený od limbu proužkem průhledné rohovky. Jde o degeneraci v důsledku senilních změn.

 

  1. 9. Onemocnění živnatky

9.1.  Aniridie

je vzácné, geneticky podmíněné, dominantní dědičné onemocnění. Duhovka oboustranně chybí, není vyvinutá a většinou bývají vytvořeny pouze malé zbytky duhovkové tkáně. Asi u poloviny postižených očí je sekundární glaukom způsobený blokem trámčiny zbytky duhovky nebo chybným vývojem odtokových struktur.

9.2.  Albinismus

je vzácné onemocnění, při kterém se pro deficit enzymu tyrozinázy nevytváří pigment v melanocytech. Oční albinismus znamená, že chybí pigment  duhovce, řasnatém tělísku a pigmentovém epitelu sítnice. Nemocný je světloplachý, má růžové duhovky a světle žlutý reflex od očního pozadí při prosvícení oka. Při tomto onemocnění jsou kromě očí postiženy také vlasy a kůže.

9.3.  Uveitida

je zánět živnatky. Hlavním příznakem je tupá bolest oka, světloplachost, slzení a pokles vidění. Při současném zánětu řasnatého tělíska se bolest zvětšuje při pohledu do blízka a při akomodaci. Léčba se provádí aplikací atropinu v kapkách.

10. Onemocnění zornice

10.1.  Ztuhlost zornice

vzniká na slepém oku. Příčinou je závažné postižení sítnice nebo přerušení či ztráta vodivosti všech vláken zrakového nervu, tedy přerušení aferentní dráhy reflexního oblouku fotoreakce. Zornice je na postiženém oku zpravidla široká 5-7mm. Při osvětlení slepého oka je zornice postiženého i druhého oka bez reakce. Při osvětlení zdravého oka reagují zornice obou očí normálně.

 

11. Onemocnění sítnice

11.1.  Retinopatie

je označení pro patologické změny sítnice a jejich cév. Diabetická retinopatie je nejčastějším vaskulárním onemocněním sítnice. Je velmi častou pozdní orgánovou komplikací diabetu a může vést až k oslepnutí.

 

11.2.  Venózní okluze sítnice

je po diabetické retinopatii druhým nejčastějším vaskulárním onemocněním sítnice. Nejčastějšími příčinami jsou sklerotické změny na cévách v souvislosti s věkem. K poklesu vidění dochází pozvolna v průběhu několika dní. Léčba se provádí fotokoagulací argonovým laserem a podáváním léků.

 

12. Onemocnění zrakového nervu

12.1.  Ischemická neuropatie optiku

je druhým nejčastěji se vyskytujícím onemocněním zrakového nervu u pacientů nad 50 let hned za glaukomem. Dělí se na zadní a přední, která je mnohem častější. Příčinou je pravděpodobně uzávěr jedné či více větví zadních ciliárních arterií. Vyskytuje se s mnoha dalšími chorobami (např.arterioskleróza, hypertenze). Léčba je velmi obtížná, provádí se podáváním vysokých dávek steroidů především pro záchranu druhého zdravého oka. Společně s léčbou zrakového nervu je třeba zavést léčení diabetes a hypertenze.

 

12.2.  Zánět zrakového nervu (neuritis nervi optici)

nejčastěji se vyskytuje u pacientů ve věku 15-45 let. Je charakterizována akutní ztrátou zrakových funkcí. Postiženy bývají všechny kvality zrakového vnímání – zraková ostrost, citlivost na kontrast, barvocit i zorné pole. Příznakem je bolest při pohybu oka. Zánět probíhá obvykle jednostranně, zjišťuje se magnetickou rezonancí a trvá až několik měsíců. Příčinou zánětu bývá nejčastěji roztroušená mozková skleróza a diabetes.

12.3.  Chiasma

je onemocnění zrakové dráhy v křížení zrakových nervů. Projevuje se defektem zorného pole obou očí.

 

13. Slepota

Těžké zrakové postižení a slepota představují v současné době jeden z nejvážnějších celosvětových problémů. Odhaduje se dohromady 180 milionů lidí trpících nějakým stupněm zrakového postižení. Lidé z rozvojových zemí mají až 10x větší riziko oslepnutí než lidé z ekonomicky vyspělých zemí. Hlavními příčnami slepoty v těchto zemích jsou infekční  parazitní choroby. Postižení zraku se dělí do 5 klasifikačních stupňů:

  • lehká až střední slabozrakost
  • těžká slabozrakost
  • těžce slabý zrak
  • střední nevidomost
  • úplná nevidomost

Osoby trpící slepotou mají abnormálně vyvinutý sluch a jiné smysly. V současné době jsou stále lepší podmínky pro zrakově postižené. O tuto skupinu lidí se starají speciální oční kliniky, centra zrakových vad a občanská sdružení pomáhající zrakově postižených.

Mezi kompenzační pomůcky pro nevidomé patří do blízka hyperokulární skla a lupy se speciálními filtry, do dálky dalekohledy. Mezi neoptické pomůcky se řadí bílá nebo červenobílá hůl, vodící pes, lékařský teploměr s hlasovým výstupem, indikátor světla, hmatové hodinky, bodové písmo atd. Na stavbách se provádí speciální úpravy, jako např.ozvučené přechody, speciální dlažba.

 

VIII. Výzkum: Nálezy očních vad v rodokmenu autorky

I já patřím mezi osoby postižené zrakovou vadou, musím tudíž nosit brýle, abych viděla svět kolem sebe ostře. Rozhodla jsem se zjistit, proč tomu tak je - po kterém svém rodiči či příbuzném jsem tuto vadu zdědila.

Výzkum jsem provedla ve třech generacích svého nejužšího příbuzenstva a do rodokmenu zanesla změny zrakové ostrosti v průběhu let života každého svého příbuzného. Musím také podotknout, že za doby mládí mých prarodičů nebylo oční lékařství ještě tak rozvinuté jako dnes a nekladl se na něj velký důraz, tudíž mohou být záznamy o nálezu zrakových vad u této generace zanesené v rodokmenu nepřesné.